Zarathustra
Prorok Zarathuštra žil v Baktrii za knížete Vištápsu. Tedy na území dávné Persie (v I. tisíciletí před naším letopočtem), v horách Zagros. Kázal učení o Ahura Mazdovi (perský Bůh Dobra). Na základě tohoto učení byla později vytvořena posvátná kniha Avesta a zoroastrické náboženství, které podstatným způsobem ovlivnilo mnoho lidí z následujících generací a to nejen na těchto místech.
Ahura Mazda znamená v překladu ze staroperštiny ‚Vládce Moudrosti‘ nebo ‚Vládce Vševědoucí‘. Později jméno Ahura Mazda už v řecké variantě znělo jako Óhrmuzd, Hormazd. Ve svých kázáních Zarathuštra poukazoval na Ahura Mazdu jako na dobrý počátek opírající se o Ducha ohně, zosobněný řád – Arta, vládce působícího slova, Moudrého obklopeného skupinou ctných, kteří spolu s ním tvoří božskou sedmu ‚Améša spenta‘ - "nesmrtelně působící‘, ‚Darující‘. O mnoho později je začali v překladu nazývat ‚Svatými‘. Zarathuštra nazýval pána zla jménem Drudž, což v překladu označuje Lež. Jméno Drudž znělo v judském podání jako Ašmodaj a ve starořeckém již Asmodaios. Od Peršanů toho bylo převzato hodně.
Co vlastně znamená jméno avestánského božstva v zoroastrismu Ahura Mazda (později Ormazd, Ormuzd), který byl prohlášen prorokem Zarathustrou Jediným Bohem? Mimochodem, zpočátku prorok upozorňoval, že jméno Ahura Mazda je pouze nahrazení zakázaného jména Boha, které mezi lidem nikdo nezná. Toho Boha dokonce v religiózním kalendáři zapsali jako „Bezejmenný“. Avestánské „Ahura Mazda“ se překládá jako „Moudrý Bůh“, „Vladyka mysli“. Avestánské slovo „mazda“ také znamená „uchovávat v paměti“. Jeho „jméno“ je tedy utvořeno ze dvou staroíránských slov, která mají árijské (indoíránské) kořeny. „Ahura“ odpovídá sánskrtskému slovu „asura“ – „vladyka“ – a „mazda“ indickému „medha“, tedy „moudrost, pochopení“.
Co je to ve skutečnosti Moudrost? Ani náhodou to nejsou vědomosti získané z knih, životní zkušenosti, bystrý rozum nebo elegantní logika myšlení. Ve starodávných tradicích různých národů byla „Moudrost“ původně dar z nebes (citová euforie, osvícení) během duchovního růstu člověka, dar, s jehož pomocí se dosahovalo stavu nejvyššího osvícení, všehopochopení, všeznalosti. Ne náhodou se v zoroastrismu zmiňuje, že se Ahura Mazda ukázal prorokovi Zarathustrovi díky „Blahému úmyslu“ teprve poté, co prorok mnoho let přebýval ve vytrvalém duchovním hledání. „Prorok se ptal a Bůh odpovídal a poučoval ho o božské Moudrosti“, tedy byl „tím, kdo dává Moudrost, pochopení".
Otázka
V posvátné knize zoroastrismu, Avestě, se zkoumají otázky démonologie, eschatologie, posmrtného života, konce světa a Vzkříšení, Posledního Soudu a tak dále. Jsou tam zmínky o šťastném věku, modlitební texty. A mezi jinými se tam celkem otevřeně vyzývá k šíření zoroastrizmu silou zbraní! Je možné, aby Bůh Dobra nabádal k šíření Boží Pravdy pomocí násilí?
Rukou Zarathuštry byla napsána jen jedna kniha, kniha Moudrosti, která jen tak tak neshořela při požáru Alexandrijské knihovny. Je zřejmé, pro koho by to bylo velmi výhodné – zničit stopy vzdálené minulosti. Kromě toho nejbližšími Zarathuštrovými žáky, které poslal do světa adaptovat znalosti učení, bylo napsáno sedm knih. Později se tyto záznamy při přepisu opětovně zkreslovaly, různě zaměňovaly z pohledu moci zámožnými kněžími, kteří je nakonec transformovali na náboženství - zoroastrismus. Ale i tak, pokud pomineme významnou materializaci textu, měly Zarathuštrovy myšlenky značný vliv na křesťanství, islám a dosud vzrušují lidskou mysl při hledání Boha. Proč? Protože v nich zůstala zrna. A Zarathuštra je celé pole uzrálých klásků. Hlásal vše jednoduše a jasně tak, jak mu to předal Ahura Mazda (jedno z mnoha jmen Rigdena Djappo - Vladyky Šambaly).
Například, že v podstatě neexistují ani pozitivní, ani negativní nejvyšší božstva. Všichni jsou syny ‚Nekonečného času‘, jak Zarathuštra ve své knize nazval boha Zurvana (nirvána)…“
Dále, že člověk není hračka v rukou vyšších sil, ale osobnost mající svobodu výběru, schopná svou aktivitou ovlivnit nejen triumf světové spravedlnosti, ale i růst vlastní nesmrtelné duchovní podstaty… O naší době jsou v Zarathuštrově knize hodně udivující předpovědi. Pravda, text je zformován jako staroperské verše. Proto v ruském překladu jeho znění, které má ve staroperštině svou osobitou metrickou tonalitu, bude poněkud jiné.
Proroctví
"‚Ó, drahý, nejlepší příteli, Ahuro Mazdo!
Ptám se tě, vyjev mi pravdu.
Vždyť ty víš o všem:
O uskutečněných záměrech
Daivů, stejně jako lidí,
O věcech, které jsou jen myšlené,
O slovech, která vyřčena nebyla,
O myšlenkách, co ještě
Síly své zjevné nenabyly.
Předej mi z úst do úst
Slovo moudré o tom,
Co pro svět určeno jest
Za tisíce a tisíce let.‘
Tehdy Ahura Mazda řekl tato slova pravdivá:
‚Hovořím pravdu, pronáším pravdu.
Za tisíc, tisíc let a ještě polovinu
Dvounozí lidé zmnoží se na zemi
A bude jich dvanáct
Třikrát v tisících.
Shromáždí se v určený čas,
Ti všichni mnohokráte zrození.
Před očima jejich se čtyři cesty objeví.
Z nich tři klamné – přisluhovačů Drudže,
Zde do jám temnoty daivové srážejí.
Čtvrtou je cesta Arta, cesta Ducha a Pravdy,
Ta cesta přes propast vede.
Opěvováni budou ti znamenití a smělí,
Co spatří tu cestu ke spasení vedoucí.
Darován lidem bude úspěch,
A záhy za odvahu a pravdu
Odměna je čeká – bohatství Duše
A síla věcí.
Na dvě části svět se rozštěpí.
Zlomyslní vzadu s daévy,
Pochlebníky Drudže setrvají.
Příroda v prach obrátí
Z nich většinu. Jsou – konec konce.
Dobromyslní s opěvovanými vykročí,
Výběr konajíc v myšlenkách, slovech a skutcích.
Od konce ustaví – Počátek…
…Cožpak potřebuji Člověka slabého,
Jehož slovo je – prach a lež?
Všemocného Duchem, velkolepého si žádám,
Dobro konajícího světu.
Ať vyrazí, konečně,
Síla Arty bude při něm.
Moudrý je, kdo stojíc v zástupu na rozhraní světů
Naslouchá slovům Ahury.
Výběr je dán. Každý sám vybere
Svou sudbu zla či sudbu dobra,
A s dobrem i svobodu.‘
I pravil jsem v odpověď:
‚Prozíravý jsi, Moudrý příteli,
Kéž jsme hodni štědrosti tvé, ctěné,
A tak se staň Ahurova vůle!‘ “
O Duši
Nesmrtelná duše se nazývala ‚fravaši‘ (toto slovo je mimochodem odvozeno od zápisů z Avesty ‚fra-vart‘, což znamená ‚provádět volbu‘, a od ‚pra-vart-ti‘ tedy ‚preexistence‘), to, co se odehrává před narozením člověka a neumírá po jeho smrti. Přičemž se tvrdilo, že fravaši jakožto ztělesnění duše, je ženského rodu. Zobrazovali jej jako okřídlené kolo (faroar). Tento symbol byl známý už starým Egypťanům. Mysleli si, že na cestě k ušlechtilému bohu Ahura Mazda fravaši prochází třemi etapami – humat, hukht a hvarest, což v překladu ze staré perštiny označuje ‚ušlechtilá mysl‘, ‚ušlechtilá slova‘ a ‚ušlechtilé skutky‘.
Mitraismus
Náboženství mitraismus v podstatě vyšlo z oblíbeného náboženského učení, jež se zrodilo na území Starověkého Íránu (Persie), zoroastrismu – jednoho ze starodávných světových náboženských učení Zjevení, které se dodnes dochovalo jen v nepatrném objemu, zachyceném v posvátné knize zoroastrismu „Avestě“. Celkový počet starodávných božstev v náboženství zoroastrismu je 33. Za nejvyššího boha se považoval Ahura Mazda, jehož jméno se převádí jako „vládce moudrosti“( Přemoudrý Bůh) nebo jako „vládce vševědoucí“. Pokládali ho za tvůrce vesmíru, který byl stvořen silou jeho mysli, a také za ztělesnění moudrosti, jež řídila všechny činy bohů a lidí. Podle zoroastrismu vytvořil Ahura Mazda šest nesmrtelných svatých (a on sám byl sedmým). A všichni dohromady byli známi jako „Améša Spenta“ – sedm „nesmrtelných vlivných“ nebo jak je nazvali později „nesmrtelných svatých“, „bytosti vyzařujících světlo“, kteří v sobě ztělesňovali kvality samotného Ahury Mazdy. A jediným jejich prapůvodním symbolem byl lotosový květ.“
Trochu později začali lidé těmto bytostem dle svého rozumu přisuzovat někomu ženské, jinému mužské pohlaví a začali každému z nich zvlášť připisovat svůj květ jako rozlišovací symbol. Například jednomu ze sedmi božstev – Bochu Mana („blahá myšlenka“) – přisoudili bílý jasmín, dalšímu – Armaiti (Armataj — „pobožnost“, kterou lidé připisovali manželce Ahura Mazdy) – muškátovou růži, třetímu Aurvatovi („celistvost“) lilii a tak dále.
Původně lotosový květ symbolizoval poznatky učení Šambaly Bílého Lotosu. Později potom, když lidé ztratili podstatu těchto vědomostí, objevily se tyto květy – abychom tak řekli různé variace zobrazení tvaru květu lotosu... Takže ohledně této sedmičky se v jedné z knih Avesty – Jašt říká následující: „Jsou jedné myšlenky, jednoho slova, jednoho činu... Vidí své duše navzájem, přemýšlí o blahých myšlenkách, myslí o blahých slovech, myslí o blahých cílech... Jsou stvořiteli, původci, tvůrci, ochránci a strážci výtvorů Ahura Mazdy“.
Podle učení Zarathustry těchto šest velikých božstev stvořených Ahura Mazdou vzbudilo k životu rod „jazatů“, čili „hodných uctívání“ nebo také „(ten), jemuž náleží uctívání“, kteří se ve staroíránském náboženství pokládali za hodné bohy, pomocníky Ahury Mazdy. Mitra byl jedním z nich, byl nejvíce uznávaný. Jako jejich pomocníci v záležitostech dobra a vyhubení zla sloužili hodní duchové – fravashi, který byl také považován za lomení paprsků Světla, jehož soustředěním byl Ahura Mazda... Původně ani tento Mitra neměl konkrétní podobu. Řadil se k náboženskému projevu, a dokonce ani neměl status nějaké samostatné podstaty. Slovo Mitra označovalo dohodu, souhlas, zprostředkování.“
Podle prvotních poznatků, které se dávaly lidem, se do chápání slova „mitra“ vkládal smysl zvláštní vnitřní dohody, pokud to tak lze vyjádřit, zvláštního souhlasu člověka se sebou samým, konkrétně se svou vnitřní božskou podstatou – duší – nebo jak to nazývají lidé dnes – se svým Svědomím. A ta spočívala v tom, že pokud člověk učinil svou osobní volbu směrem duchovním, byl povinen následovat tuto cestu, jak svými myšlenkami, tak svými slovy i svými skutky. A tuto dohodu by neměl porušovat!
Proč byl Mitra později uctíván jako „nejvyšší strážce“ této dohody, který hlídal člověka „tisíci vjemy“, „desetitisíci očima“, „tisíci ušima“, „desetitisíci zvědů“ a nikdo ho nemohl oklamat? To vůbec neznamenalo, že člověka zvenku sledoval nějaký bystrozraký mutant s velkýma ušima. Ne. Člověk může oklamat kohokoli z lidí, ale sama sebe ne. Fakticky vychází kontrola nad dodržováním dané dohody nad myšlenkami, slovy a činy od člověka samotného. A jestli narušoval své vnitřní úmluvy, trvale se vracel k vlně své Materiální podstaty, jednoduše se nerozvíjel v duchovním vztahu dále. A jestliže dané úmluvy plnil, pak samozřejmě v duchovním rozvoji podstatně postupoval a odhalovaly se mu nové horizonty poznání duchovního světa a sebe samotného.
Mimochodem, představy o této vnitřní dohodě nebyly známy pouze starým Íráncům. Ještě mnohem dříve o ní věděli také ve starověké Evropě, i ve starověké Indii. Ve védské mytologii se například do dnešní doby dochovaly známky o bohu Mitrovi, což v doslovném překladu ze staroindického jazyka označuje slovo „přítel“, Mitra se považuje za druhého učastníka této dohody. Společně s bohem Varunem (který byl spojen s kosmickými vodami a byl ochráncem pravdy a spravedlnosti) byli pokládáni za strážce morálního pořádku a držitele magické asurské síly. Staroindické slovo Asura znamená „disponující životní silou“. Mimo jiné, slovanský výraz „mír a bůh“ odpovídá védskému mitra-bhaga- a avestánskomu Mitra-Baga. Baga bylo indoíránské božstvo, které spravovalo rozdělení blaha, osudu a bylo spjato s Mitrou. Jednoduše řečeno to znamená, nakolik jsi byl vnitřně čistý před svým Svědomím, natolik jsi i utvářel budoucnost svého Osudu.
Právě kvůli nalezení duchovní čistoty, vnitřního očištění spojovali božský projev „mitra“ se slunečním paprskem. Později pak, když začali Mitru ztělesňovat nejen s jazaty, ale povznesli ho na úroveň syna Ahura Mazdy, dochovaly se přesto zmínky o jeho zrození jako „světla ze skály“, „slunce z kamene“. Lidé ho začali chápat v doslovném smyslu. Ačkoli to původně poukazovalo na zdroj těchto znalostí, daných lidem, a znělo to jako „ztělesnění světla z posvátných hor ve světě“, čímž se myslela Šambala. Proč bylo později jedním z pojmenování Mitry „zdroj Nebeského Světla“. Téhož Mitru vyobrazovali v mnohem pozdějších dobách nejen v paprskovité koruně, ale i jako stojícího na podpěře z květu lotosu...
(Poznámka: V knize AllatRa, z níž pochází tyto informace, je osvětleno, proč bývají někteří Bohové či Duchovní bytosti zobrazovány se zbraní v ruce, kterak zabíjejí nějaké silné zvíře (často býka, lva, tygra či draka). Nejedná se o výzvu k zabíjení zvířat a jejich oběti Bohům. Jedná se o zkrocení, přemožení a obětování Zvířete v sobě - tedy položení svého materiálního principu, svých chtíčů, přání, zlých myšlenek, emocí i zlých činů na oltář Bohům. To jediná oběť, kterou Bohové opravdu chtějí. Nikoliv, abychom jim obětovali jimi stvořené bytosti.)
Když učení přijalo náboženskou podobu, povýšili i Mitru v panteonu bohů jako prostředníka mezi bohem a lidmi a začali mu připisovat funkce, které dříve náležely Ahura Mazdovi. Konkrétně se Mitra stal soudcem na „mostě rozloučení“ Činvat, kam přicházela lidská duše po smrti.
Podle těchto náboženských přesvědčení, když člověk vstupoval na most Činvat, rozdělující království živých a mrtvých, pod nohama „hříšníka“ se most zúžil jako „ostří břitvy“ a pod nohama „světce“ byl most široký a pohodlný pro přejití. Na posmrtném soudu se po obou stranách Mitry nacházely s váhami spravedlnosti jazaty Rašnu a Sraoša, kteří na vahách vážili myšlenky, slova a skutky každé duše. Byla-li miska vah dobrých myšlenek a činů větší, převažovala, pak se duše daného člověka považovala za hodnou ráje. Přikláněly-li se váhy na stranu zla, odesílali duši do pekla, kterým se považovalo – a tady poslouchejte dobře – „obydlí špatného úmyslu“, kde člověk znovu zakouší „dlouhou dobu utrpení, soužení, špatného jídla a žalostného naříkání. Zkrátka, na reinkarnaci.
Všechna tato slova – „soud“, „váhy“, „sudí“ – jsou asociativní slova, vzatá ze života lidí, aby snadněji porozuměli tomu, co je čeká po smrti, a především, proč by měli využít ten krátký čas, který jim byl na zemi vyměřený, k dobrým myšlenkám, slovům a činům. Tyto asociace samozřejmě nejsou přesné, ale pro masy vyjadřují podstatu.
Otázka: "Jak by bylo možné zjistit všechno o člověku, o jeho myšlenkách, slovech, činech, a to ještě za celý jeho život? Jak je možné rozeznat, kdo je kdo?"
„Ukáže-li se čistý záblesk světla bez jakéhokoli stínu, spojuje se s celkovým Světlem do jediného paprsku. Objeví-li se místo záblesku světla stín, čisté Světlo odstrkuje stín do jeho prostředí. Neboť místo stínu je tam, kde není Světlo. A v tom je podstata.“
Takže v zoroastrismu časem došlo k výměně znalostí o vnitřním duchovnu za vnější materiální podněty. Vezměme například Mitru. Vždyť potom ho začali uctívat, řekněme-li to současným jazykem, jako tvůrce společnosti, vedoucího sociální organizace lidí, jako božstvo dohody, souhlasu v chápání vzájemných vztahů v lidské společnosti. To jsou všechno triky Materiální podstaty v člověku. Lidé překroutili všechno po svém. Vždyť původně se ve skutečnosti nejednalo o válku mezi Dobrem a Zlem, o jakýsi nebeský souboj. Všechno se omezovalo na přirozené důvody vzniku nejvyšších Podstat z Jediného, jejich harmonické koexistence. Vždyť veškerá jejich „práce“ spočívá v jediném cíli – duchovním rozvoji lidské duše. A podívejte se, co máme teď? Jak vykládají učení Zarathustry? Že soupeřem (div že ne nepřítelem) Ahura Mazdy byl Angra Mainyu (Ahriman), jehož jméno znamená „zlý duch“. Že podle mytologie, když Ahura Mazda stvořil zemi, Angra Mainyu pronikl do jeho živlů. Vodu v oceánech udělal slanou, část země pouští. A dokonce sedmý výtvor – oheň – zkazil dýmem.
A mezi těmi všemožnými různorodými interpretacemi poznatků jsou, ovšem, i takové informace, že, když Ahura Mazda stvořil lidi, Angra Mainyu se vtělil do nižší povahy člověka. A od těch dob se v člověku perou o nadvládu dva principy: dobro a zlo. Nebo řečeno naší řečí - Duchovní a Materiální podstata.
Mimo jiné se i považovalo, že svět, kde panuje Angra Mainyu, je naprosto protikladný jasnému světu Ahura Mazdy. Ahriman má také svou hierarchickou suitu, skládající se ze šesti mocných božstev (společně s ním ze sedmi), z nichž se každé staví proti dobrému duchu z okolí Ahura Mazdy. Podřízení mu byli zlí bohové – dévy, vytvářející Temnotu, Lež, Zlo a Neznalost – a také bezpočet nižších zlých duchů. Cílem dév bylo dosáhnout pokud možno maximální nadvlády nad lidským světem, a to jakýmikoli prostředky, počínaje zpustošením tohoto světa a konče různými materiálními svody a podrobením si stoupenců Ahura Mazdy. Mínilo se, že se všude pokoušejí hrát svou hru a klamat lidi nejrůznějšími způsoby, proto žádný člověk, ani žádná domácnost nemůže být zajištěna před jejich vlivem. Ať by Ahura Mazda poskytoval lidem sebelepší blaho, Angra Mainyu časem jeho skutky s pomocí lži a klamu přetvářel ve zlo. A stěžejní myšlenka učení Zarathustry spočívala v tom, že triumf Dobra nad Zlem, Ahura Mazdy nad Angra Mainyu, je možný pouze s pomocí čistých, jasných sil a výhradně díky účasti lidí, kteří učinili svou osobní vědomou volbu ve prospěch dobra. A čistotou své víry, myšlenek, slov i skutků se postavili na stranu Ahura Mazdy, nacházeli se na tom místě, na němž jim bylo předurčeno, aby byli. Zarathustra vybízel každého člověka nejen, aby uskutečnil svou vědomou vnitřní volbu, ale i k tomu, aby se zúčastnil této, jak ji nazvali později, „nebeské války“ a zřekl se oddanosti těm silám, jež neslouží dobru. Neboť na tomto boji dobra a zla závisí celý světový řád.
To je podstata "nebeské války". To není záležitost budoucnosti. Probíhá tu i dnes a nikdy se nezastavila. Jaká je tohle mytologie? Vždyť to je realita dneška!
Díky vědomé volbě lidí ve prospěch Dobra, jak tvrdil Zarathustra, každý člověk nejenže přiměřeně pomůže Ahura Mazdovi, ale i předurčí svůj budoucí osud. Jelikož fyzická smrt těla ve světě Ahrimana není skutečnou smrtí člověka. Je to pouze vysvobození duše – skutečného člověka z obalu materiálního těla. Zarathustra tvrdil, že každá duše se po smrti těla dostane k Soudu a bude se zodpovídat za to, co vykonala během života.
V zoroastrismu se zmiňuje, že na konci světa a na počátku tak zvané éry „rozdělení“ dojde k všeobecnému vzkříšení mrtvých, světci dostanou „budoucí tělo“, země vydá kosti zemřelých a nastane poslední Soud. To jsou však již dodatky Ahrimana, aby se duchovní naděje člověka spojila s materií, aby se zaměnila reálnost za iluzi, aby se zastínila práce člověka na sobě samém „teď a tady“ strachem ze vzdálené materiální budoucnosti.
V původním učení toto nebylo. Úděl duše přiměřeně podle myšlenek, slov a skutků člověka za celý jeho prožitý život se rozhoduje ihned po smrti materiálního těla: buď jde duše na reinkarnaci, nebo do vyšších duchovních sfér. Žádný Soud, kde se podle lidských představ budou vybírat světci, se konat nebude, a to už nemluvíme o přetvoření těchto lidí na „nesmrtelné“ v materiálním těle. „Konec časů“ – to je pouze doba odměřená pro život dané civilizace celkem. Jestli během tohoto období lidé ve své většině uskuteční duchovní změnu, budou moci nasměrovat civilizaci směrem k vzestupu duchovnosti a tehdy jim budou dány znalosti, díky nimž budou moci přežít přibližující se kataklyzma Země. Avšak pokud budou lidé ve své většině materiální a budou tíhnout k pozemským hodnotám, budou během kataklyzmatu jednoduše zničeni. Zrodí se další civilizace a začne vše znovu. Ovšem nehledě na toto všeobecné, co se týká celé civilizace, má každý člověk osobní Šanci vymanit se ze spárů materiálního světa a zasloužit si pro svou duši lepší osud. Využije-li roky svého života k tomu, aby ho prožil jako zvíře, proexistoval jako rostlina, nebo využije-li svůj přidělený čas k tomu, aby vyskočil do vyšších skrytých duchovních sfér, uskuteční dlouho očekávané úsilí své duše – to je jeho osobní věc a volba! Podívejte, problém tkví v tom, že se člověk dělí na „já“ jako „osobnost“ a duši jako Něco, jednoduše nechápe, že jeho duše – to je i skutečný on.
Mitraismus jako náboženství vzniklo v posledních letech do nového letopočtu a na Blízkém Východě a v Evropě si získalo velkou popularitu, a to ve mnohém díky politickým přesvědčením Archóntů. Tehdy potřebovali nějaké perspektivní náboženství, které by sjednotilo určité sociální vrstvy obyvatelstva (bez závislosti na národnosti), a to konkrétně panovníky, obchodníky a vojáky, jež byli nutní pro utvrzení jediné vlády Archóntů v různých zemích. K těmto záměrům se rozhodli využít kult Mitry, který se rozrůstal v Persii a Malé Asii, a podle svého způsobu ho zmodernizovali.
Proč si vybrali právě Mitru? Jednoduše tu byla jistá shoda populárních informací o něm (samozřejmě, pokud by se měly interpretovat ve světle světonázorů Archóntů) a záměrů, úmyslů a symbolikou svobodných zednářů. Mimochodem toutéž symbolikou, kterou si svého času vypůjčili u svobodných kameníků Imhotepa – vševidoucí oko a tak podobně. Svobodným zednářům imponovalo, že například Mitra řídil sociální organizaci lidí, že se považoval za božstvo dohody, „kontraktu“ a měl vztah k myšlenkám vyjednávání, výměny, vzájemných sympatií a stavu světa. Využívali i oblíbené legendy o tom, že Mitra prošel pozemským ztělesněním, narodil se na „svět ze skály“, že „vstoupil do boje se Sluncem a vyšel z něj jako vítěz a stal se přítelem Slunce“, že ho uctívali jako „zdroj Nebeského Světla“.
A ještě – toto božstvo současně již bylo vyzdviženo jejich předchůdci v Babylonu, a to tehdy, když se v daném městě po jeho dobytí Peršany roku 539 nacházela rezidence perských vládců. Místní kněží se trochu ponasnažili a jazat Mitra byl zobrazen jako Šamaš, bůh Slunce. Obklopili ho řadou astronomických symbolů. Právě díky lehké ruce svobodných zednářů Mitra začal ochraňovat nejen přátelství, odměňovat své obdivovatele duševním klidem, mnohočetným potomstvem, ale i slávou, bohatstvím, na což se kladl obzvláštní důraz.
Archónti plně využívali text „Avesty“, aby do svých řad přitáhli co nejvíce pro ně zajímavých lidí. Usilovně propagovali, že Mitra, jako nejvyšší strážce dohody sleduje „tisíci vjemy“, „desetitisíci očí“, „tisíci uší“, „desetitisíci zvědů“. Kladli důraz na to, že na povel Mitry na každém kopci, na každém místě vhodném pro rozhled sedí osm služebníků, jako pozorovatelů dohody, kteří přísně kontrolují její dodržování. Právě Mitra uspořádává a organizuje zemi a život na ní. Zabezpečuje mír a harmonii mezi lidmi, dodržují-li dohodu, ochraňuje ty země, v nichž Mitru uctívají, a ničí ty země, které odmítají plnění dohody, čímž ho k tomu vyzývají. Prezentovali ho jako „usměrňovače hranic“, hlavního zprostředkovatele v jakýchkoli otázkách, toho, co rozlišuje dobro a zlo, pravdu a lež.
Archónti jednoduše pro své cíle využili tato všeobecná ustanovení, aby vytvořili konkrétní model chování lidí. Výklad populárních posvátných textů stočili na naprosto jinou, pro ně výhodnou cestu. Tak se Mitra stal ještě bohem války, božstvem oddanosti imperátorovi (v Římské říši II. – III. stol. n. l.), posvěcoval vládu carů a vyčleňoval je z řad smrtelníků. Podobná hra Archóntů s vírou lidí častokrát přiváděla k takové absurditě, že vojáci dvou bojujících stran, uctívající a modlící se k jednomu a témuž slunečnímu bohu, „nepřemožitelnému Mitrovi“, se ve jménu tohoto boha zabíjeli navzájem ve víře, že za tuto „pravou věc“ získají spasení pro svou duši.
Povšimněte si, že Svobodní zednáři vytvořili čistě mužské náboženství. Ženy se do řádu Mitry kategoricky nepouštěli. Ale pouštěli se sem chlapci, dokonce před začátkem dospělosti. Stejně i jako ve mnohých jiných starověkých školách se rituál zasvěcení skládal ze tří úrovní: duchovního sebeočištění, sebezdokonalování a kontroly nad svou Materiální podstatou. Ale jestliže byl v dávné minulosti závěrečný cíl namířen na vnitřní práci člověka a duchovní rozvoj, Archónti věnovali mnohem více času vnější symbolice, rituálům zasvěcení do „tajných sil“ Mitry, založeným na agresivním mužském principu.
Měli rovněž sedm hierarchických stupňů (a chápání „stupňů“ bylo převzato ještě od svobodných kameníků Imhotepa a jejich stupňovité pyramidy). Člověk, nacházející se na nejnižším stupni, sloužil zasvěceným vyšších stupňů. Stupně se nazývaly: „Služebník“, „Havran“, „Voják“, „Lev“, „Peršan“, „Sluneční posel“ (toho oblékali do červených šatů a jako atributy sloužily právě paprsčitá koruna a pochodeň). Sedmý stupeň byl „Otec“, jehož, jak se dříve domnívali, ochraňoval Saturn. Jeho atributy byly frygická čapka, prsten a žezlo jako symbol tajné moci. „Otce“ v mitranské obci uctívali jako velkou autoritu. Ale existoval i „Otec otců“, jenž pod svou mocí sjednocoval všechny obce. Taková byla jejich struktura.
Svobodní zednáři rozšířili daný kult mezi římskými vojáky a jejich prostřednictvím se učení rychle rozneslo po celé Evropě. Objevilo se množství mitranských svatyň. Obzvlášť velká koncentrace se nacházela v Německu, Anglii, Francii. Jen v Římě jich mohl člověk napočítat kolem stovky. Posléze se daný kult stal natolik vlivným, že se do sítí Archóntů začali dostávat lidi, na jejichž rozhodnutí závisely osudy celých národů. Vezměme si například římského imperátora Diokleciána, jenž uctíval Mitru a rovněž udělil tomuto bohu titul „Ochránce imperie“ – reorganizoval uspořádání imperie podle typu východní despocie a zavedl neohraničenou vládu – dominát. Pro koho byla taková neomezená vláda v opatrovnictví loutky výhodná? Archóntům.
Na mitraismus byla přivedena, kdo ví, jestli ne celá Evropa. Ale nehledě na takovou velkou práci, vykonanou Archónty, nebyl kult Mitry jediným. Neboť ještě důsledněji došlo k jasnému rozdělení na kult Západního Mitry, vytvořený Svobodnými zednáři (který nenaplnili pouze zoroastrismem, ale i babylonskou astrologií, řeckými mystérii a filozofií, to vše přibližovali pod maskou nové filozofie a jiného způsobu života pro lidi Západu), a starodávný kult Východního Mitry, který jako dříve uctívali v souladu s původní perskou vírou.
Avšak moudří lidé se stejně dobrali pravdy! A přirozeně, taková opozice nemohla pokračovat dlouho, jelikož byl mitraismus na Východě velmi populární a příliš mnoho lidí vědělo o původním starodávném učení Peršanů. Proto, když na svět přišel Ježíš a jeho učení začínalo nabírat na popularitě, tak se tehdy stalo následující. Archónti zpočátku aktivně vzdorovali tomuto duchovnímu vzestupu, vystrkovali do popředí svůj Západní mitraismus, jako neústupného konkurenta nového učení. A potom přestali bojovat a jednoduše vytvořili z tohoto nového duchovního hnutí své náboženství – křesťanství. Zkopírovali sem mnohé psychologické mechanismy, legendy mitraismu, prvky kultu, symboliku, a dokonce i formu organizace jejich komunit.
Dnes se mnozí historikové přou, proč mitraismus, ke kterému se hlásila celá Evropa a Přední Asie, se náhle tak snadno vzdal své pozice ve prospěch křesťanství, dříve „málo známému“ a vystavujícímu se krutému pronásledování. Ve skutečnosti se nikdo ničeho nevzdával. Jednoduše Archónti vyměnili svůj starý vývěsní štít za nový. Firma zůstala stejná, pouze cedule byla jiná.
Texty výše uvedené jsou souhrnem úryvků k tomuto tématu z knih AllatRa, Sensei ze Šambaly 4 a Na Křižovatce od autorky Anastasie Novych.
O posledním Soudu - úryvek z knihy AllatRa
V zoroastrismu se dochovalo mnoho informací o posmrtném životě, Vzkříšení, Soudném Dnu („Frašegird ve významu „dělání (světa) dokonalým“). Podle náboženských představ stoupenců zoroastrismu mají na pozemský svět přijít tři Sao-šanta (sao-šant je avestánské slovo, příčestí budoucího času od slovesa „spasať“ – „zachraňovat“). První dva Sao-šantové budou muset na konci časů obnovit učení Ahura Mazdy. Potom přijde poslední Sao-šant kvůli konečné bitvě proti nositelům zla, konat „Poslední Soud“. Také jsou zde informace o tom, že na konci časů, kdy bude vyčerpán kruh tisíciletých evolucí (až zvítězí Aša – Pravda, Spravedlnost, Dobro), může konečně nastat „ráj na zemi“, kde budou lidé žít šťastně: země bude jako údolí; bude jeden jazyk, jeden zákon pro všechny. Každý ctnostný člověk přibližuje tuto událost přeměny světa svými myšlenkami a skutky. Z hlediska dnešního dne se všechny tyto předpovědi již nezdají být legendami.
Rigden: Ano, všechno závisí pouze na lidech, na jejich volbě. Jednoduše většina dnes důležitosti těchto procesů nerozumí, důležitost osobní duchovní přeměny, která nejenže může člověku otevřít cestu na Věčnost, ale bude mít za následek i přeměnu okolního světa.
Proroctví o „Soudném dnu“ existují již odedávna. Žreci, když vytvářeli to či ono náboženství, do něj také zahrnovali své koncepce. Využívali ty znalosti ale kvůli svým materiálním účelům, zdůrazňovali to, že když bude člověk věřit pouze jejich náboženství, bude po své smrti spasen, povstane z mrtvých v „tělesném vzkříšení“ v „Soudný den“. A k čemu nás přivedly tyto materiální záměny lidského rozumu? Přece k tomu, že jedni se tomu úplně vysmívají, druzí si nezodpovědně myslí, že se to stane „potom“, tím je míněno „po jejich smrti“, „a kdy nastane ten jeden, jediný den Soudný“, další fanaticky, s živočišným instinktem zabíjejí jeden druhého „kvůli víře“, přemýšlí, jak za to „tam budou odměněni“. A většinu věřících jednoduše přiměli, aby se chovali pasivně, vnutili jim názor, že je nutné být „ve stádu“ pouze daného náboženství a žádného jiného, že za ně všechno vyřeší bitva kdesi tam na nebesích, bitva mezi anděly a démony. Všechno jsou to šaškoviny Živočišného rozumu, zkreslení od žreců, toužících po pozemské moci.
Ve skutečnosti v jiném duchovním světě není žádné rozdělení na materiální a duchovní princip, je tam pouze Duchovní! Rozdělení a boj je v člověku samotném, protože část duchovního světa (Duše) je umístěna do materiálního těla. „Andělé a démoni“, kterými žreci zastrašují lidi a vymýšlejí jim nejrůznější podoby – to vše je, v podstatě, výběr člověka té či oné Vůle (Vůle z Duchovního světa nebo Vůle od Živočišného principu), kterou přijímá a považuje ji za svou vlastní. Touto volbou člověk určuje svoji další účast v rozhodující vnitřní bitvě. Tytéž procesy se promítají také na společnosti. Je přitom mnohem snazší zvítězit nad Živočišným principem ve společnosti společně, než aby ho každý člověk porazil sám v sobě. „Soudný den“ pro lidstvo – to není jen jeden den, ale celkový výsledek toho, k čemu lidstvo (celá společnost) došlo od svého prvního dne do posledního. Je to „Soud“ žijících nad žijícími, který provádí lidé sami nad sebou v době globálních kataklyzmat a přeměn na Zemi, spojených s kosmickými jevy.
Anastasia: Ano, kdyby dnes měla společnost vektor rozvoje v duchovním směru a v čele ideu všeobecného spojení na základě přátelství a vzájemné pomoci mezi lidmi, pak by opravdu, vzhledem k současným technickým možnostem, měla šanci tu dobu přežít. S takovými nesváry, které se dnes dějí, kvůli zášti mezi lidmi, kterou rozdmýchávají politici a velekněží, kdo ví, zda bude mít společnost nějakou budoucnost. Ale vše je ve skutečnosti v rukou lidí! Kdysi jste zmiňoval, že se v životě Skutečného Člověka vždy najde místo pro bojovný hrdinský čin. Jak se říká, Duše je míra pro vše!
Rigden: Naprosto přesně... Bohužel si dnešní svět zapomíná přát lepší svět. Ačkoli... všechno plyne, všechno se mění. Jak se ukazuje z praxe, ideje globálního charakteru se realizují pouze tehdy, když se opírají o společné úsilí a skutky většiny lidí, o konsolidaci snažení ve společném zájmu různých skupin. Takže situaci mohou ještě změnit sami lidé, kdyby si to přáli...
Anastasia: Tak co lidem chybí k takovému duchovnímu hrdinskému činu pro budoucnost celého lidstva? Možná, že je ve společnosti jednoduše nedostatek původních Znalostí, které, v podstatě, kdysi sjednocovaly všechny lidi v jejich hlavních duchovních snahách?!
Rigden: Již jsem o tom hovořil, ale zformuluji tedy v základních rysech výsledek toho, co jsem dříve řekl. Vzhledem k přítomnosti znaků, symbolů, těch či oněch duchovních zrnek různých kultur může jakýkoliv člověk dojít k úsudku, že Znalosti, jako takové, se vyskytovaly ve všech dobách. Navíc tu jsou i dnes. A jestli si člověk skutečně přeje Duchovno, může ho nalézt.
Ale jde o to, že současný člověk s jeho materiálním světonázorem - to je produkt současné společnosti. A společnost má v daném okamžiku, bohužel, spotřebitelský formát myšlení, kdy se lidé nejčastěji stávají oběťmi Živočišného rozumu, průvodci jeho Vůle, otroky na jejich galejích. Vždyť přebývá-li člověk ve stavu dominance Živočišného principu, uvidí dokonce i v duchovních Znalostech pouze možnost získání materiálního užitku, uspokojení své významnosti a dalších vlastností Živočišného principu. To znamená, že dokonce i při přítomnosti Znalostí jako takových bude docházet k četným záměnám a absenci reálného duchovního růstu.
Znalosti ve společnosti jsou, nedostává se nám jen přepnutí dominance, a to z Živočišného principu na Duchovní podstatu. Nedostává se nám pevné každodenní volby, samostatné práce nad sebou. Vždyť dokud se člověk sám nebude chtít změnit (sám kvůli sobě, a ne kvůli vychloubání před lidmi), nezíská praktické zkušenosti s prací nad sebou, s kontrolou svých myšlenek a přání, bude se motat ve množství překroucených teorií a cvičení, zdeformovaných k nepoznání, jako v lepkavé pavučině.
Je-li člověk v kontaktu se skutečnými duchovními Znalostmi, odhaluje jejich jednoduchost, hloubku a přirozenost. Ale jak je známo, teorie je bez praxe mrtvá. Nestačí vědět pouze něco, je potřeba také umět používat ty znalosti i v praxi. Duchovní práce nad sebou je mnohostranná v každém dni. Předpokládá nejen práci za pomoci duchovních nástrojů, ale i získání čistoty myšlenek, skutků a jednání, které jsou hodny jména Člověk.