Padlí andělé
Pád andělů je označení pro vzepření některých andělů proti Bohu v čele s postavou nazývanou satan nebo ďábel. K tomuto výkladu dochází až v pozdní antice, tedy ve 4. a 5. století n. l.
O pádu se mluví např. v Druhém listě Petrově: „Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud.“ Nebo v listě Judově: „Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu.
Vše bylo stvořeno jako dobré
Katolická církev učí, že Bůh stvořil všechny bytosti jako dobré. Tuto nauku potvrdil i Čtvrtý lateránský koncil: „Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“ Satana, který se pak postavil proti Bohu vidí jako původce zla a jako postavu Svůdce z Gn 3, 1-5. Tak se vyjadřuje i Ježíš v Janově evangeliu: „On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ J 8, 44. S padlými anděly byli ztotožněni i synové boží z 6. kapitoly Geneze.
Hřích andělů se chápe jako absolutní, neodpustitelný, nezrušitelný, neodvolatelný. Sv. Jan z Damašku se k tomu vyjadřuje: „Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti.“ Shodné stanovisko zastává i většina protestantských církví. Mezi jmény padlých andělů se pak objevují v některých spisech např. Lucifer, Satan, Belzebub, Azazel či Šemchazaj.
Popírání pádu andělů
Zlo je v nás
V rámci exegeze, zkoumání Bible, vznikly také jiné interpretace zla, které reálnou existenci zlých duchových bytostí, a tedy i satana, popírají. Tvrdí, že biblická vyjádření nutně neznamenají existenci satana, ale spíše jistého neosobního principu zla v lidské přirozenosti. Pojmu ďábla je pak v Novém zákoně používáno jako symbolu pro hřích. Ačkoliv mnohé tyto interpretace vznikaly na půdě katolické teologie, římskokatolická církev je dosud odmítá.
Popírání reálné existence ďábla a démonů se vyskytuje i v teologii protestantské. V extrémní podobě je spojeno zejména s demytologizačním přístupem Rudolfa Bultmanna. Většina protestantů však toto popírání rovněž zavrhuje.
Peklo a satan v Bibli
Nicméně ve prospěch popření pádu andělů, zla jako reálné entity hovoří sama Bible, moderní filosofie a psychologie. Otázka zla, satanů a démonů se v Bibli jeví jako marginální, málo podstatná ve srovnání s jinými, pro život důležitějšími tématy.
Například slovo peklo je v Bibli zmíněno pouze 11x, satan 48x, ďábel 21x, démon 38x, což je v porovnání s rozsahem bible a významu, přikládanému ďáblu, velmi málo. Navíc není nikde vysvětleno, kdo satan je a jak vznikl. Ďábel a démon jsou v Bibli zmiňováni pouze v textu jako obecný symbol zla.
Nikde v Bibli nenajdeme slovo očistec, ani popis čertů a pekla, jak ho známe z lidového náboženství. Tzv. pád Lucifera, Jitřenky, Světlonoše není v Bibli konkrétně popsán, pouze zmíněn nepatrným symbolickým náznakem, který může mít mnoho výkladů. Tyto pojmy pocházejí z pozdějších výkladů církevních autorit a katechismu. Paradoxně nejpodrobnější popis pekla, podsvětí a života duše po smrti nalezneme v Platónovi, nikoli v Bibli.
Falešné obrazy Boha
Lze se důvodně domnívat, že obraz trestu, zatracení, strachu byl v průběhu dějin záměrně zveličen při spoluvládnutí církevních a světských institucí za účelem lepšího ovládnutí poddaných. Jak říkal jeden známý český katolický kněz: „Dejme tomu, že peklo existuje. Jenže my nevíme, jestli tam vůbec někdo je. Bůh je přeci odpuštění a milosrdenství.“
Mnohdy jsou nám záměrně předkládány falešné obrazy Boha. Bůh není soudce, automatický účetní, počítající naše hříchy, nekompromisní šéf štvoucí k výkonu, svévolný hráč ani prudérní, puritánský strážce morálky. Bůh je láska.
Hřích je možné napravit a odpustit
Dalším diskutabilním tématem je neodpustitelnost hříchu. Tato otázka je logicky a smysluplně řešena v reinkarnačních teoriích. K poučení, obrácení člověka, nápravě zla, odčinění provinění dochází v dalších životech. Duše tak získává potřebné návyky a zkušenosti, vyvíjí se a roste k dobru, lásce a moudrosti.
Zlo v moderní filosofii - nedostatek dobra
Moderní filosofie jasně upřednostňuje teorii zla jako privace dobra, privatio boni. Tedy zlo nemá svojí entitu, vlastní podstatu. Zlo je pouze nedostatek dobra, poznáním či dodáním dobra se eliminuje. Podobně jako nemá svojí vlastní podstatu tma, kdežto světlo je skutečným fyzikálním elektromagnetickým vlněním o měřitelné vlnové délce, proudem částic, fotonů, vlněním. Tmu zrušíme dodáním světla, ale světlo nezrušíme dodáním tmy.
Dalším filosofickým argumentem je, že zlo potřebuje ke své existenci dobro, neboť se projevuje pouze působením na dobro, ale dobro ke své existenci zlo nepotřebuje. Dobro stojí samo o sobě.
Zlo v moderní psychologii - nedostatek svědomí
Také moderní psychologie označuje nositele zla jako deprivanty, trpící hraniční poruchou osobnosti, bez pocitů viny a s chybějícím svědomím. Nejsou to tedy lidé s „démonickým zlým obsahem“, ale lidé s nedostatkem přirozeného vnitřního regulativu, který by je před špatným činem včas zastavil, jako se to děje normálnímu člověku. Pocit viny a nesnesitelný tlak svědomí jsou spolehlivým ochráncem před nedobrým, škodlivým jednáním.
Život je cesta k dobru a lásce
Většina mytologických systému nemá vysloveně dobrá a zlá božstva, která spolu vedou nesmiřitelný boj a trvalou válku. Jde spíš o to, že my z různých důvodů a v určitých situacích dobro ztrácíme, zapomínáme na něj a pak se k dobru často složitě a obtížně vracíme.
Hledání a nalézání dobra, lásky, odpuštění je hlavním smyslem života.
