Podobenství o nezištné Lásce

Kdo má v úmyslu něco dobrého, bude vždy veden dobrým větrem; kdo však má v úmyslu něco špatného, bude veden špatným větrem.

Byli jednou dva bratři; měli matku, která měla mnoho pokladů. Oba milovali svou matku tak velice, že nemohla ani poznat, který z obou bratří ji miluje více, aby mu za to dala větší dědictví. Opravdově ji však miloval jen jeden; druhý měl na zřeteli jen velké dědictví a proto prokazoval matce vždy největší pozornost a nezřídka předčil bratra, který miloval matku opravdově. Dobrý syn, protože miloval matku opravdově, neměl svého bratra ani v nejmenším podezření a měl jen velkou radost z toho, když jeho bratr působil milované matce velmi mnohé radosti. Tak to šlo dobře po několik let. Matka však zestárla a zeslábla, povolala k sobě oba syny a pravila: „Nemohu se dovědět, kdo z vás dvou mě více miluje, abych mu za to dala větší dědictví; proto chci, abyste po mé smrti rozdělili dědictví na dva stejné díly!

Tu pravil dobrý syn: „Matko, tvou péčí jsem se naučil pracovat a dovedu si chléb vydělat, nakolik potřebuji; budu však Boha se vší vroucností srdce prosit, aby tě nechal žít tak dlouho jako mne, abys mohla svůj poklad spravovat ku prospěchu celé rodiny! Neboť kdybych měl mít dědictví bez tebe, bylo by mně trýzní a zesmutněl bych, kdykoli bych na ně pohlédl. Proto si ponechej, milá matko, dědictví a dej je komu chceš! Mně je nejlepším dědictvím tvé srdce; kéž by je Bůh dlouho při životě zachoval!"

Když matka tuto řeč dobrého syna uslyšela, pravila zastírajíc své vnitřní pohnutí: „Milý synu, tvé vyznání mi sice působí nepopsatelnou radost; ale proto nemohu dědictví tobě určené odkázat cizím. Nechceš-li mít vůbec žádný podíl, pak ať převezme po mé smrti celé dědictví bratr a ty mu budeš sloužit a svůj chléb si v potu tváře vydělávat!"

Praví dobrý syn: „Milá matko, budu-li sloužit a pracovat, bude mé srdce vždy na tebe vděčně vzpomínat a říkat: Hleď, takto tě tvá milovaná matka učila pracovat! Kdybych však měl dědictví, tu bych se nakonec vyhýbal práci, oddával bych se zahálčivému životu, a nakonec bych snad zapomněl přitom i na tebe! Proto nechci tvůj vydobytý peněžitý poklad, který neukazuje otisk tvého srdce, nýbrž jen otisk moci císařovy na svém povrchu; ale to, co jsem přijal z tvého srdce má i jeho otisk a má své pevné trvalé sídlo v mém srdci. A proto toto dědictví, kterým jsi mě, milá matko, již od kolébky hojně obdařovala a kterým jsem si vydobyl již mnoho dobrého a cenného, je mi nepopsatelně milejší nežli peněžitý poklad, který jsi vydobyla prací a námahou svých rukou! Pohled na ně by mě jen rmoutil, jelikož bych si přitom vždy musel myslet: Hleď, to stálo mou milovanou matku velkou námahu a práci; snad při ní často bolestí zaplakala, ježto se starala, aby ti připravila dědictví! A hle, milovaná matko, tu bych nemohl být veselý, protože tě mám tak nesmírně rád!"

Matka dojatá k slzám, zavolá druhého syna a říká mu, jak smýšlí a co chce jeho bratr.

Druhý bratr odpoví: „Já jsem si vždy myslel, že bratr je sice ušlechtilý člověk, ale v určitých věcech podivín! Já jsem zase zcela jiný člověk! Jak velice si tě, milá matko, vážím a ctím, právě tak velice si také vážím všeho, co mi chceš dát a dáš, a proto přijímám celé dědictví s nejvýš vděkuplným srdcem a služby, které mi chce můj bratr prokazovat nezůstanou mu bez odměny. Kdybys však, milá matko, chtěla, mohla bys mi dát polovinu dědictví napřed, abych si mohl koupit pozemek a vzít ženu?!"

Praví matka poněkud rozlítostněná odpovědí druhého syna: „Co jsem řekla, přitom zůstane! Teprve po mé smrti obdržíš dědictví!" Tu se druhý syn zachmuřil a vyšel ven.

Po roce však matka velmi onemocněla a když oba synové pracovali na poli, přišla děvečka a zavolala oba k matce, aby ten hodnější z nich přijal podle vůle matčiny požehnání!

Dobrý syn velice zesmutněl a cestou se hlasitě modlil k Bohu, aby zachoval matce život.

Špatný syn se však nad tím rozhněval a pravil modlícímu se bratru „Cožpak chceš vážně svou modlitbou předpisovat přírodě zákony?! Kdo je jednou zralý, ať otec, matka, bratr anebo sestra, musí zemřít; tu již prosby a modlitby nepomohou! Proto je mým heslem: Co Bůh chce, je také mně vhod!"

Dobrý bratr však ještě více zesmutněl a modlil se ještě vroucněji za život drahé matky!

Když přišli do pokoje, kde ležela nemocná matka, pravil špatný syn: „Věděl jsem, že tak rychle nezemřeš!" Potom jí začal domlouvat, aby se smrti nebála!

Ale dobrý syn plakal a hlasitě se modlil. Bůh vyslyšel vzdechy dobrého syna, seslal anděla k loži nemocné matky a anděl ji úplně uzdravil.

Matka povstala brzy z lože, neboť postřehla, že nějaká vyšší moc jí navrátila zdraví. A když začala chodit a pozorovala, že její nohy jsou plné síly, pravila: „Za to mám co děkovat úpěnlivé prosbě onoho mého syna, jenž z opravdové lásky ke mně nepřijal nabízené dědictví! Věru, pravím tobě, nejmilejší synu: Protože jsi z opravdové lásky ke mně nechtěl mít nic, budeš mít nyní vše; co je mé, je také tvé! Ty však, jenž jsi mě miloval jen kvůli dědictví a toužebně očekával můj konec, že jsem byla tak dobrá a vše ti odkázala, nedostaneš nyní nic a budeš navždy sluhou lidí!"

Povšimněte si nyní tohoto podobenství! Co myslíte, který z obou synů měl dobrý a který špatný vítr?"
Pravili učedníci: „Zřejmě ten, který svou matku opravdu miloval."
Pravím JÁ : „Zcela správně odpověděno! Avšak pravím vám: Právě tak, jako jednala tato matka, tak také jednou učiní Otec nebeský!

Kdo Mne nemiluje pro Mne Samého, nepřijde tam, kde budu Já!

Člověk musí Boha milovat nezištně, tak jako ho miluje Bůh, jinak není Boha zcela hoden!"

Zdroj: Jakob Lorber, Velké Evangelium Janovo, díl prvý