Příklad z praxe
Klientka, která přichází na profesní a kariérový koučink, se v průběhu rozhovoru zmíní o svém autistickém dítěti. Do určitého věku byl syn normální, dnes je již několik let v ústavu, s prognózou celoživotní farmakoterapie. Ptám se jí, jestli se se synem pokusil někdo hovořit. Paní zaváhá, odmlčí se, je očividně vyvedená z míry, snad se jí v hlavě mihlo možné pozadí celé věci, kdo ví. Odpovídá, že ne, se synem nikdo nehovořil, ani se o to nepokusil. Vysvětluji jí rozdíl mezi psychiatrií a psychoterapií. Ve vzduchu je cítit napětí, paní je zaskočená, cítí se dotčená, zpochybněná v roli matky, rezolutně a rozhodně brání diagnózu psychiatra. Je to přeci odborník, své práci musí rozumět, jiná alternativa než léky neexistuje. Po chvíli hovoru paní váhavě souhlasí, že se pokusí psychoterapeuta vyhledat. Slibuji jí poslat odkaz na známé a kolegy, kteří by jí mohli v jejím regionu někoho doporučit.
Evropou obchází strašidlo – strašidlo stresu a depresí
Vypůjčil jsem si tuto známou okřídlenou větu z úst klasika, u nás nepříliš libě vnímaného, totiž Karla Marxe. V původním znění Komunistického manifestu z roku 1848 obchází Evropou strašidlo komunismu. V mojí pozměněné verzi zní citát takto: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo stresu a depresí“. V roce 2005 vydala Evropská komise dokument, který v množství dalších, ekonomicky důležitějších statí, směrnic a vyhlášek poměrně zapadl. Nebo „byl schválně zapadnut“? Kdo ví. Dokument nese název Zelená kniha - zlepšení duševního zdraví obyvatelstva.
Citace ze Zelené knihy:
„Odhaduje se, že v časovém rozmezí jednoho roku trpí alespoň jednou z duševních poruch více než 27 % Evropanů dospělého věku. Nejrozšířenějšími duševními poruchami jsou v EU úzkostné stavy a deprese. Očekává se, že do roku 2020 se deprese stane nejvýznamnější příčinou nemocí v rozvinutém světě. V EU v současnosti každoročně umírá v důsledku sebevražd zhruba 58 000 občanů, což je vyšší počet než v případě úmrtí v důsledku dopravních nehod a vražd. Duševní a tělesné zdraví spolu úzce souvisí. Zařazení péče o duševní zdraví do všeobecné nemocniční péče proto může značně snížit dobu hospitalizace, a tím rovněž uvolnit hospodářské zdroje na jiné účely. Odhaduje se, že náklady související s duševními nemocemi činí 3 % - 4 % z HDP, a to především v důsledku ztráty produktivity. Duševní poruchy jsou rovněž nejčastější příčinou předčasných odchodů do důchodu a invalidních důchodů. Poruchy jednání a chování v dětství představují náklady pro sociální, vzdělávací jakož i trestní a soudní systém. Další nehmotné náklady souvisejí se způsobem, jak se společnost chová k duševně nemocným a postiženým osobám. Navzdory zlepšení možností léčby a pozitivnímu vývoji v oblasti psychiatrické péče se duševně nemocní nebo lidé s duševním postižením střetávají i nadále s vyloučením ze společnosti, stigmatizací, diskriminací nebo nedodržováním základních lidských práv a nerespektováním jejich důstojnosti.“ (Zelená kniha Evropské komise, 2005)
Moderní doba, technika, civilizace a zběsilé životní tempo způsobuje stres, strach, úzkost, frustrace, neurózy v daleko větší míře než dříve. Život se nikdy neměnil tak mnoho a zároveň tak rychle jako v nedávno minulých desetiletích a v současnosti. Lidé nikdy neměli tolik prostředků k úspoře času a zároveň tak málo času jako dnes. Stoupá počet návštěv u psychiatrů, psychologů i psychoterapeutů. Roste též spotřeba psychofarmak, zejména antidepresiv.
Psychologie je všude, bude i psychoterapie?
Psychologie je nazývána „vědou 3. tisíciletí“. Dnes si již málokdo uvědomuje, jak krátkou dobu je psychologie ve společnosti všeobecně rozšířená. Aplikovaná psychologie klinická, poradenská, sociální, vývojová, pedagogická, environmentální, politická, forenzní, penitenciární, vojenská, psychologie medicíny, zdraví, výživy, komunikace, organizace, práce, řízení, trhu, médií, reklamy, dopravy, sportu a další existuje v současné míře teprve od 60. – 70. let 20. století. Užité psychologické metody najdeme prakticky ve všech oblastech života.
Souvisí to nejen s vývojem psychologie jako vědního oboru, ale s celkovými společenskými změnami. Moderní filosofie se dělí ostrým řezem na dvě části. Na dobu před holocaustem, Osvětimí – a na dobu po Osvětimi. Norimberský proces, Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, to byl začátek nového, svobodnějšího postavení člověka, zájmu o samu podstatu lidské bytosti.
Nový respekt k jedinci a jeho prožívání byl samozřejmě úžasný a chvályhodný humanistický posun, ale klasická psychologie s jejím často mechanickým, analytickým, přírodovědeckým přístupem dnes již nestačí. Vývoj jde dál. Prožíváme změnu vědeckého i společenského paradigmatu.
Starší psychoterapie říká, že člověk se cítí špatně, protože se špatně chová
Velmi zjednodušeně řečeno, starší psychoterapie říká, že člověk se cítí špatně, protože se špatně chová. Když změní své chování, bude se cítit lépe. Ať se chová jako ostatní. Adaptuje se, přizpůsobí, zapadne do řady, do průměru, poslouchá, plní povinnosti. Pak nebude mít konflikty, jeho úzkosti zmizí. Protože jeho svět bude stejný jako jeho okolí. Nebude mít rozpory. Vše bude OK, vše půjde hladce. To ale znamená vyléčit se vzdáním se vlastního bytí.
Moderní psychoterapie říká, že každý člověk je úžasná, jedinečná, pozoruhodná bytost
- Má naplnit své bytí, smysl existence, poznat odpovědnost za svůj život, své hodnoty, zjistit, proč mu stojí za to žít.
- Nezávisle, svobodně a plně využívat vlastních možností.
- Porozumět sám sobě a své situaci v bytí-tu.
- Umět odpovídat na nároky, které na nás klade život.
- Přijmout fakt konečnosti naší existence, bytí k smrti.
- Najít svůj vztah k nejistotě, kontingenci, nahodilosti, tajemství bytí, posvátnu, nedisponovatelnu.
- Překonat izolovanost spolubytím s ostatními, zážitkem „ty a my“.
- Umět žít ve vztazích s láskou jako bezvýhradnou péčí o dobro druhého.
- Obnovit přirozenou harmonii všech podstatných oblastí života, existenciál.
- Vrátit se z vyklonění jedním směrem zpět do středu, k sobě samému, do vyváženosti, rovnováhy (aby to nebylo „nahnuté“).
„Lze tedy uzavřít, že psychologickými prostředky zvyšujeme kvalitu života. Psychoterapii považujeme i za obor samostatný, čili nepřeveditelný na obor jiný, a současně chceme zdůraznit, že není pouhou metodou používanou například v medicíně vedle jiných metod.“ (Vymětal, 2004)
„Psychoterapii chápeme jako novou a zcela původní před filosofickou, před medicínskou i před psychologickou disciplinu, která lidský život, pobyt na světě rozkrývá a ukazuje v jeho autentické a proto i pravdivé, či nevlastní a tak vůči svému bytí nepravdivé podobě.“ (Růžička, 2010)
Stejně jako svojí roli sehrála aplikovaná psychologie od 60. a 70. let 20. století, má nyní psychoterapie šanci být dalším, vyšším stupněm, přístupem, širokou společenskou platformou, schopnou napomáhat zlepšování života.
Jaká psychoterapie by byla nejlepší?
V souvislosti s výše uvedeným zmíním některé charakteristiky moderní psychoterapie, které se mi zdají být užitečné, jak je uvádí Ivan Úlehla ve svém článku z roku 2000.
Psychoterapie je samostatný vědní obor z rodiny sociálních věd
Psychoterapii vykonávají psychoterapeuti. Považuji za nesmysl říkat, že ji vykonávají psychologové, lékaři, pedagogové či jiné odbornosti, protože absolvent studia psychoterapie není smysluplně označitelný jinak, než jako psychoterapeut. Člověk pochopitelně může být nositelem různých odborností, takže vedle psychoterapeuta může být i psychologem, psychiatrem, pedagogem, lektorem, poradcem apod. Psychoterapeutem je možné se stát absolvováním studia psychoterapie.
Psychoterapeut užívá psychoterapeutické prostředky
Toto tvrzení je možná nové, protože tradičně se říká, že psychoterapie využívá psychologické prostředky. Psychologické prostředky ovšem slouží psychologii. Psychoterapeutické prostředky, postupy či metody, se adepti učí studiem psychoterapie.
V různých resortech jsou psychoterapeutické prostředky užívány stejně
Obory se dělí podle aspektu života, na který se zaměřují. Není pravda, že psychoterapie se smí vykonávat pouze ve zdravotnictví. Zákony ČR vyžadují poskytovat psychoterapii v řadě resortů. Přesto například ve zdravotnictví, sociální práci, školství, vzdělávání, službách, ekonomice, managementu, personalistice, vězeňství, armádě, policii, krizovém řízení atd. užívají psychoterapeuti své prostředky shodně. Psychoterapeutické metody a techniky probíhají stejně, nehledě na resort.
V intencích dosud řečeného cítím potřebu překročit oborové definice psychoterapie typu psychoterapie je léčení nemocí psychologickými prostředky. To, co charakterizuje činnost psychoterapeuta, je záměrné, zdůvodněné a cílené použití psychoterapeutických prostředků k dosažení, obnovení a udržení kvality života klienta tak, aby mohl žít život co možná bezpečný, podněcující, uspokojující, smysluplný a příjemný a to především v aspektech osobních, pracovních, zdravotních, sociálních, kulturních i spirituálních. (Úlehla, 2000)
Mgr. Vladimír Halama
Lektor, kouč, psychoterapeut, astrolog
16.4.2013