Lidský soudce
Kdo posuzuje, co je správné a co ne? Kdo soudí? Vidí tento lidský soudce do všech konců, zná všechny souvislosti, zná motivy, zná příčiny a následky, vidí natolik daleko, aby posoudil, kdo je a kdo není vinen? Je tento soudce sám čistý jako křišťálová studánka? Je sám zcela bez chyb a bez viny? Spravedlnost mezi lidmi, a není to žádné překvapení, zkrátka neexistuje. Člověk by se neměl pokoušet vládnout člověku, neboť nad člověkem stojí pouze Bůh. To on nás skutečně zná, jen jeho zákony jsou skutečnou Spravedlností. Zákony příčiny a následku. V podstatě žádné hříchy a žádná vina neexistuje. Je jen volba člověka a jeho následek. Zda-li se nám tento následek líbí, či ne, to už je věc druhá. Jsme to my sami, kdo za to ponese zodpovědnost. A čas ukáže, že tomu tak skutečně bude, neboť zákony příčiny a následku fungují dokonale. Říkáme jim osud nebo karma, ale je to stále ten stejný princip - volba - čin - následek - další řetězec událostí - volba - čin - následek. Takto tvoříme svůj osud, i svou karmu.
Faktor hříchu
Je člověk před Bohem skutečně hříšný? Nikoliv. Člověk je ve skutečnosti hříšníkem jenom sám před sebou, před svou Duší. Smysl spočívá v tom, že faktor hříchu se nám dostává do podvědomí už v dětství. Namlouvají nám, že ať patříme k jakémukoliv náboženství, jsme před Bohem všichni vinni. Nikdo z nás není před Bohem vinen! Jsme vinni pouze sami před sebou. Bůh, ten koná pouze dobro. Ale my sami sebe házíme do bláta. Když přiznáváme, že jsme zvířata, která uvízla v bahně, a modlíme se za odpuštění k Bohu, uznáváme tu skutečnost, že On existuje, uznáváme Jeho sílu,a CO JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, otevíráme se Lásce, pozitivním věcem. (úryvek z knihy Sensei ze Šambaly - kniha první)
Hlas Svědomí
Svědomí je dobrým ukazatelem. Je to takový "hlas boha" v nás. Svědomí nám ukazuje způsob, jak žít v souladu s Božími zákony. Hlas Svědomí nám napovídá, co je správné, a co ne. Svědomí nás varuje, svědomí ukazuje cestu. Pokud jsme jej neposlouchali, výsledky nás nakonec netěší. Hlas svědomí je moudrost vycházející od naší duše, tedy malé částečky Boha v nás. Pokud jsme s ní ve spojení, alespoň částečně, třeba i nevědomě, pak hlas svědomí bezpečně poznáme. Jestli jej však poslechneme, to už je naše svobodná volba.
Může člověk trestat to, co Bůh odpouští?
Jsou však mezi námi lidé, kteří jsou od své duše natolik odpojení, že hlas svědomí nerozeznávají. Konají výlučně na základě svých sobeckých potřeb a ambicí, čímž negativně zasahují do života druhých. I oni však mají svou svobodnou volbu. A následky jejich volby je neminou. Jakkoliv je to těžké, zdržme se soudu, nepokoušejme se je trestat. Nehrajme si na spravedlivé, jakkoliv byly následky jejich činů špatné. Když se pokoušíme trestat, vychází naše činy z touhy po pomstě, z nízkých a zlých myšlenek, ne z Lásky. Následky trestu, který jsme zamýšleli pro druhého, pak poneseme sami. To na naší cestě se vytvoří špína, to my sami pak budeme potrestáni. Opravdu není na člověku, aby trestal.
Až se vyjeví pravda
Lidé, kteří jsou odpojeni od své duše a neslyší hlas svědomí, dříve či později stejně prozřou. Pokud ne v životě, tak po smrti určitě, protože tehdy uvidí film svého života z naprosto jiného pohledu. Pak je však již pozdě na nápravu čehokoliv, na obrat k dobru. Lidská duše je pak nucena znovu vstoupit do dalšího těla (inkarnovat se), do podmínek, které jsou náročné a těžké. Není to trest, je to jen následek volby. A tento následek člověku dává možnost volit jinak, a tím všechno změnit. V podstatě je takovýto následek, byť přináší těžkosti a utrpení, výrazem Stvořitelovy obrovské Lásky k člověku - vždyť je to šance všechno změnit, je to lekce, díky které dříve či později, člověk prozře. Až pochopí, bude vědět, že nic vlastně nebylo špatné. Že spravedlnost není zlá, je prostě spravedlivá. Pochopí, že Bůh není trestající, ale milující, neboť nám dává stále další a další šance všechno změnit, stát se lepším, volit Dobro.
Nepochopitelnost Velikosti Boží Lásky
Mnohdy se pozastavujeme nad tím, proč někteří lidé prožívají tak těžký život. Například vidíme malé dítě, žijící v rodině těžkých alkoholiků či narkomanů. Ptáme se, za co si to ta nevinná duše zasloužila? Posuzujeme to zkrátka podle svého omezeného lidského pohledu, nevidíme celek, souvislosti. Co o této duši vlastně víme? Co víme o její minulosti? To, že se narodila právě do takového prostředí, má svůj vlastní význam, který nám však samozřejmě nemůže být znám. Ve světle poznání toho, jak funguje Boží zákon spravedlnosti, člověk poznává, že opravdu není na místě, aby cokoliv posuzoval. Jediné, co člověk může dělat, je sledovat svou vlastní cestu, starat se o svou duši, a dbát na to, aby volil tak, aby se za následky svých činů nemusel stydět. Lidé se často příliš starají o cesty těch druhých, myslí, že mohou radit a posuzovat. Pravdou však je, že nikdy nemohou plně pochopit cestu duše druhého člověka, byť je to třeba jejich vlastní příbuzný. Opravdu není třeba zasahovat druhým do života, radit jim, posuzovat jejich motivy a pozastavovat se nad jejich volbou. Takto vynaložená energie je energie ztracená. Namiřme svou pozornost raději na sebe. Tvořme svůj život dle co nejvyšších principů, snažme se konat dobro pro druhé, snažme se být tím nejlepším v nás. Do toho vkládejme svou energii. Takto půjdeme příkladem, a mnozí budou touto naší cestou inspirováni.
Co dělat, když nás spaluje vlastní vina
Téměř každý z nás má svého vlastního "čerta ve skříni", něco, co by nejraději vymazal ze svého života. Ale už se to stalo. Nejde to vrátit. Dejme tomu tedy, že už se člověk něčeho dopustil a tyto jeho skutky mu nedávají pokoje na podvědomé a vědomé úrovni. Jakoby mu vrtal červík v mozku. Nakonec to praskne jako vřed nebo možná infarkt, mrtvice... Když nic nepodnikne, to špatné ho zničí zevnitř. Co tedy s tím? Každá chyba, i ta sebetěžší, slouží výchově člověka, může být impulzem k jeho naprosté proměně. Proměně v někoho mnohem lepšího! Bůh je milosrdný, odpouští všem, kdo se s upřímností k němu obrací a kají se ze svých hříchů. Jak ale odpustit sám sobě? Jak překonat svůj pocit viny? Jak se očistit? Na tomto poli výborně pomáhá meditace Lotosový květ, neboť díky ní se člověk začíná skutečně očišťovat. Pokud člověk svého činu upřímně lituje, rozhoduje se napříště už nic podobného nedělat. Tyto skutky se pro něj jednoduše stávají cizími. Prostě od sebe odhazuje všechno to negativní a současně na to zapomíná na podvědomé i vědomé úrovni. Takový člověk zpravidla sám od sebe začíná konat dobro, aby to špatné nějak odčinil. A to je také ta nejlepší cesta. Ne užírat se a žít v temnotě, ale očišťovat se dobrými skutky, rozhodnout se už navždy jít cestou světla.