V lesním Tichu
Tak jsem tu zas a ztvrdlou tvoji kůru hladím.
Pod nohama listí šumí, do koruny tvé hledím.
Potok jemně zurčí, dech světa slyším ve tvém větvoví.
Kdo mluví ke mně hlasem moudrým, to se nikdo nedoví…
Tak jsem tu zas. Obloha tmavne nad námi.
A měsíc svítí svitem bílým, mlhavým.
Tu hleď! Jasná hvězda zrovna vychází.
Má drahá, je jak radost srdce, když k tobě znovu přicházím.
Tak jsem tu zas a v tichu srdce mír já tady nacházím.
Mír a moudrost plnou pravdy. Ta na duši mě pohladí.
Tak jsem tu zas, pojď, budem spolu mlčet s otevřeným nitrem.
Jen my dvě, měsíc, hvězdy, svět… prostoupeni větrem.
Hleď, okno světa je otevřené dokořán!
Stromy. Ty zvláštní tiché bytosti. S kořeny zapuštěnými v zemi vypínají své větve, mávají listy, dávají stín i plody. Jsou ozdobou světa a dobrými přáteli lidí. Jsou to bytosti plné nádherných tajemství. Je to tak, jak se všude praví, že různé druhy stromů mají svou vlastní esenci, energii. Mají svého "ducha". A tímto duchem se lze nekonečně krásně inspirovat. Však, kdo miluje les, o tom ví své. Ví o tom, jak les léčí, jak tiší nervy a chaos mysli, jak probouzí ducha, fantazii, tvořivost, sílu, jak zvedá energii, těší oko, ucho, hmat, prostě všechny smysly. A jak konejší srdce člověka! Ach Bože, to je krása...