Smysl a nesmysl života
Člověk má dvojí podstatu, materiální a duchovní. Jako jediná živá bytost v tomto fyzickém světě má člověk možnost Volby. A to je Bohem dané právo. Člověk může volit mezi materiálním (omezeným a pomíjivým) a duchovním (neomezeným a věčným). Člověk je tvořen nejen fyzickým tělem a rozumem (materiální podstatou), uvnitř něj se skrývá zdroj obrovské síly – je to jeho duchovní podstata – Duše. Duše je zdrojem síly, jež nemá ve světě hmoty obdoby, je to zdroj neomezených možností. Možností, které sahají daleko za hranice fyzického světa a našich nejbujnějších představ, možností, kterou jsou našimi smysly naladěnými na úroveň 3D, vyhodnocovány jako nadpřirozené a nemožné. Člověk je syntézou duchovního a materiálního, přičemž jediným smysl jeho materiální podstaty tkví v tom, že je pouhým pomocným nástrojem pro dozrání jeho Duše, nikoliv jeho podstatou. Smyslem lidské existence není dosáhnout těch nejvyšších met v materiálním světě (blahobytu, majetku, postavení, slávy…), smyslem existence člověka je duchovní rozvoj od naší omezenosti - animality (zvířátka) k tomu, co je božské a neomezené. Nejvyšší metou člověka je dosáhnout spojení se Zdrojem - se svou Duší a opustit svět hmoty jako zcela nová duchovní bytost.
Člověk současný
Když pohlédneme na dnešní konzumní společnost, na hodnoty, které se propagují a vyznávají, na směr, kterým se lidstvo ubírá, vidíme, jak moc jsme se odchýlili od naší přirozenosti, naší duchovní podstaty. Namísto toho, abychom kultivovali svou duchovní podstatu, velebili svou Duši, duchovně rostli, nezištně pomáhali druhým a žili v míru a lásce, honíme za iluzemi materiálního světa. Namísto duchovního růstu jsme zvolili růst v rámci společenského žebříčku. Věříme ve své tělo, ve své ego, ve svou mysl, v to, co jsme ve světě dokázali – čeho jsme dosáhli, v kolika bojích jsme zvítězili, kolik protivníků jsme dostali na kolena, co jsme vybudovali, co jsme nahromadili, co jsme předali svým potomkům. Ale kde je radost, skutečná vnitřní radost a pocit naplnění z toho všeho? Čím jsme ve světě hmoty úspěšnějšími, čím více jsme museli obětovat pro své materiální cíle, tím více se cítíme sami, opuštění, bez radosti a pocitu naplnění, bez skutečné lásky a štěstí. Takže jsou tyto hodnoty skutečně pravé? Jsou ony důvodem a smyslem existence člověka na zemi? Pakliže ano, proč nám to nestačí? Proč nejsme šťastní? Jaká to hluboká a trýznivá nespokojenost bují někde v hlubinách nás samotných. Kde ta se bere? Co to znamená? Snažíme se ji přehlušit zážitky, snažíme se před ní utéct, zbavit se jí tím, že dosáhneme dalších a dalších cílů, ale nespokojenost nemizí. Jsme nenaplnění, jsme prázdní, protože to všechno, v co jsme věřili a co jsme vykonali, bylo bez obsahu, bylo to prázdné.
My jsme nechtěli dávat – chtěli jsme dostávat, hromadit, vlastnit a mít moc nad druhými. Zaměnili jsme pravé za falešné, duchovní za materiální, proto cítíme prázdnotu, i když si máme vše, po čem jsme toužili. Materiální podstata je Spotřebitel, konzument. Ona pořád něco chce. Duchovní podstata je vždy Dárce, touží sdílet, rozdávat, pomáhat. Žijeme-li pod diktaturou své materiální podstaty, musíme přijmout její pravidla a hrát podle nich. Stáváme se tak otroky, nejsme svobodní. Ve světě hmoty platí zákon silnějšího. Moc jedné hmoty nad druhou, neustálý souboj o všechno a strach, že o to, co máme, přijdeme. Jednou jsme nahoře – podruhé dole. Jednou máme vše, pak o vše přijdeme. Materiálno je pomíjivé, v boji za prázdnotu s prázdnotou vyplýtváme celou svou životní energii, v honěním se za dočasným. Vše jednou pomine. Vše, kromě duchovních hodnot, duchovní podstaty. Jednoho dne přijde smrt, a my se svou Duší staneme před Nejvyšším. Co mu řekneme, až se zeptá, jak jsme prožili život, jak jsme se starali o Duši, která je jeho částí? Nejen tento pozemský, ale hlavně posmrtný osud - je v našich rukou. Není jedno, co volíme, vše, co jsme zaseli, sklidíme. Tady na Zemi, i tam, v Jeho světě.
"Na co se díváš, to dostáváš.
Čemu věnuješ pozornost, to získáváš.
Čím žiješ, tím se staneš."
Pole Vědomí
Člověk je tedy bytost, mající dvě podstaty. Jeho skutečným Já je jeho Duše, poklad, který čeká na své objevení. Tato Duše je zasazena do hmoty, jíž vládne pole Vědomí osobnosti. Je to právě Osobnost člověka, kdo volí, kdo vybírá a kdo také jediný má moc změnit zcela vše. Mezi dvěma podstatami člověka a jejich světy je tedy pole vědomí, v němž neustále (v každém okamžiku) probíhá volba mezi informacemi a impulzy duchovní nebo materiální povahy. Osobnost člověka si na základě svého zaměření a preferencí mezi těmito informacemi vybírá a k vybranému pak směřuje svou pozornost. Tím ve svém vědomí nechává vzniknout určitému „obrazu“. Svou pozorností tento obraz vyživuje, dochází k tzv. rozpravě se vzniklým obrazem, což vede ke vzniku odpovídajících pocitů, nálad, navazujících myšlenek a následných činů, které pak utváří životní situace, jeho cestu životem.
Síla myšlenky a pozornosti
Je známo, že myšlenka je informací - je potenciálem, který se začne uplatňovat ve chvíli, kdy na ni zaměříme fokus své pozornosti, kdy se s ní ztotožníme. Vše, co je, je tvořeno informacemi a vše "víří" kolem nás. Zdroje toho všeho jsou různé, každopádně jsme to my sami, kdo vybírají, do čeho vloží svou pozornost. My jsme ti, kdo ve svém vědomí připouští to, či ono. My jsme ti, kdo nesou plnou zodpovědnost za vše, co jsme pustili do své hlavy, co živíme svou pozorností, a co se také následně manifestuje v našich životech. V tomto smyslu jsme všichni skutečnými tvůrci života. Jsme s tímto životem spokojeni? Cítíme se vnitřně naplněni? Cítíme se smysluplně?
Jak kontrolovat mysl - staň se Pozorovatelem
Vše, co se v našem životě děje, se vždy začíná na úrovni našeho vědomí, proto je zapotřebí vědět, co chceme, volit to a mít nepřetržitou pevnou kontrolu nad svou myslí. Jak takové kontroly dosáhneme? Aby měl člověk neustálou kontrolu nad svou myslí, musí se v sobě vyznat, musí být k sobě upřímný a pravdivě pojmenovávat, co se v něm děje. Upřímnost je na prvním místě, protože bez ní se člověk dál nedostane. Dále musí být vědomý v každém okamžiku svého života (zde mnohým pomáhá technika vědomého dýchání, ale je na člověku samotném, aby zjistil, co mu bude fungovat). Člověk se musí stát nezávislým Pozorovatelem sebe samého. Pozorovat sebe sama z výšky nebo z boku, vzdálit se od svého těla a nahlížet na sebe nezaujatě. Nad čím právě přemýšlím? Co je toto za myšlenku? K čemu mě nabádá? Co, koho a proč právě posuzuji? Kdo ve mně přemýšlí? Kdo hodnotí? Je to materiální či duchovní podstata? Je třeba pozorovat, ale nezaujatě. Člověk se nesmí nechat vtáhnout do hry, nesmí se s procesem ztotožnit, protože pak je již chycen. Je třeba si uvědomit: Já jsem Vládcem, na mně je, co bude. Já pozoruji, myšlenky nejsou moje, jen vybírám. Toto se mi nelíbí, pryč s tím. Toto chci, to vybírám, sem vložím pozornost.
V moři myšlenek
Umění kontroly myšlenek a směrování pozornosti nás nikdo neučil. Jsme zvyklí toulat se světem myšlenek a představ, nořit se do vzpomínek na minulost či se nechat unášet představami a sny o věcech budoucích. A přítomnost nám uniká. Jenže právě v ní se rozhoduje, co bude. Takže zatímco se bezcílně plácáme v moři myšlenek, vydáni jim napospas, ztrácíme zcela kontrolu nad situací ve své hlavě. Tu a tam něco přiživíme svou pozorností, a pak se jen divíme, proč se nám děje to, co se děje. Když člověk nemá kontrolu nad svou myslí, vpouští do ní cokoliv, aniž by si to vůbec uvědomoval. Mysl pracuje neustále, neustále se něčím zabývá, něco třídí, posuzuje, hodnotí. Nezastaví se ani v noci, když spíme. Našimi hlavami denně projdou celé regimenty myšlenek různých povah, a my si je neuvědomujeme. Dokonce si ani nevšimneme, kterým z nich jsme věnovali svou pozornost. Není tedy divu, že v našich životech vládne značný chaos a my věříme tomu, že tohle je prostě život. Je třeba chápat, že máme na vybranou. Buď budeme životem vlečeni, zmítáni okolnostmi ze strany na stranu a ohromováni „náhodami“, nebo jej budeme sami řídit tak, jak chceme.
Experiment Kulička
Vyzkoušejte si malé jednoduché cvičení. Najděte si chvilku pro sebe a usaďte se na nějakém klidném místě. Zavřete oči, zklidněte svou mysl a soustřeďte se na tuto jedinou představu. Jste hlava. Jediné, co jste, je vaše hlava. Všechno okolo a také celé vaše tělo zmizelo, necítíte nic než hlavu. Jste hlava. Představte si ve své hlavě velkou prázdnou bublinu. To je vaše mysl. Vnímejte její prázdnotu. Není tam nic. Je obrovská a zcela prázdná. Ponořte se do toho pocitu, prociťte tu prázdnotu co nejlépe, chvíli tak vydržte. Teď si uvědomte prostor kolem vaší hlavy. V tom prostoru vidíte zvláštní shluk. Je to malá lesklá kulička nejasných kontur. Soustřeďte se na tuto kuličku, vnímejte, jak ji přitahujete blíže ke své hlavě. Kulička se blíží k vaší bublině, na jejímž povrchu se začíná cosi dít. Bublina jakoby odpovídá na přítomnost kuličky, začíná se lehce vlnit, lesknout, na jejím povrchu se honí odstíny různých barev. Kulička se stále přibližuje, a vy už přesně vidíte, o co se jedná. Je to právě tato myšlenka. Kulička se právě dotkla vaší bubliny. Z místa, kterého se dotýká kulička, raší jakési barevné vláknité výhonky a postupují bublinou. Před očima se vám postupně objevuje obraz. Co vidíte? Co cítíte? Pozorně sledujte obraz, který v bublině vzniknul. Jaké formy (myšlenky) se v bublině začínají ukazovat? Jistě je velmi dobře znáte… Prociťte co nejvíce povahu svých pocitů. Jsou zlostné nebo laskavé, povznášející a nadějeplné nebo frustrující, či lítostivé? Jsou světlé či tmavé? Jakmile si ujasníte, jaké vaše pocity a myšlenky v tuto chvíli jsou, pohlédněte na celkový obraz ve vaší bublině. Ať je obraz jakýkoliv, pohlédněte na něj a řekněte Dost! Řekněte to tak silně, až se obraz roztříští na tisíce kousků. Pak se několikrát po sobě silně nadechněte a zhluboka vydechněte – výdechem odvanete všechny kousky obrazu, všechny pocity, nálady, myšlenky pryč z bubliny. Za hranicemi bubliny se všechny tyto formy rozplynou. Bublina je prázdná. Vnímejte klid a ticho, které nastalo, když jste takto zasáhli. Vše je pryč, dýchejte normálně a otevřete oči. Tímto zastavíte experiment.
Co jste zjistili?
Jakou barvu, tvar a charakteristiky měla ona kulička? Co se dělo v bublině během přibližování a následném dotyku kuličky? Jaký obraz jste uviděli? Jaké pocity se ve vás rozvinuly? Byly plné naděje, lásky a chuti tvořit něco hezkého? Nebo byly zlostné, lítostivé, vyčítavé, agresívní? To, co jste v tomto experimentu zažili a viděli, zcela jasně ukazuje, co v tu chvíli ve vaší mysli dominovalo – materiální nebo duchovní. Protože přesně to jste si v podobě kuličky přitáhli svou pozorností.
Vládce bubliny a superpozice
Bublina v tomto experimentu zastupuje vědomí člověka, ve kterém se může dít cokoliv. Hypoteticky v naší hlavě skutečně existuje. Prostor kolem bubliny je vnější svět plný informací různých druhů a povah – duchovních i materiálních. Jsou to v podstatě potenciály, možnosti. Ona kulička představuje jednu z nich. Je to impulz, nesoucí určitou informaci. Dokud na to nesoustředíte pozornost, je to v latentním stavu. Je to pouze možnost. Jakmile se na ni zaměříte, jakmile učiníte volbu, informace se začne promítat do vašeho vědomí, dojde k interakci. Následkem této výměny dochází ke vzniku pocitů, nálad, představ a myšlenek určitého zabarvení. A vlivem těchto nakonec dochází i k materializaci v podobě slov a činů. Tyto pak určují odpovídající životní situace. Je třeba neustále si uvědomovat, že každý z nás je vládcem své vlastní bubliny. To my jsme ti, kdo vybírají, co nakonec bude. Jsme zcela a úplně zodpovědní za to, co se v našich životech děje, a co se děje kolem nás. Dokud je naše bublina prázdná, je možné cokoliv. Mít prázdnou bublinu znamená být ve stavu podobném stavu v meditaci. Je to stav, který připouští všechny potenciální možnosti, ale žádnou zatím nevybírá.
Vládci oné bubliny jsme tedy my sami, a ať už kolem nás děje cokoliv, my rozhodujeme, co se bude dít v naší bublině, a co se pak stane. My jsme vládci své bubliny, a nikdo jiný. Chceme žít v harmonii, lásce, přátelství, naplnit svůj život pozitivními věcmi? Volme kuličky dobra. Chceme trpět, stále o něco s někým bojovat, trpět neustálými výkyvy, vnitřními konflikty, strádat nepochopením, samotou, pocitem křivdy, závisti či třeba závislosti? Volme kuličky zla. Je to tak jednoduché.
Pozornost věnovaná myšlenkám a přáním materiální podstaty
Pokud člověk věnuje pozornost myšlenkám materiální povahy, cítí jakési stažení uvnitř, lehkou paralýzu, omezení. Pokud do obrazu vkládá hodně pozornosti, může pocítit i bušení srdce. Zpravidla se jedná o obrazy negativní povahy, případně o obrazy, týkající se pocitu velikášství, pýchy a chtíčů. Na mysl vyplouvají obrazy starých křivd, k nimž se pojí zlostné nebo pomstychtivé pocity. Člověk je vtahován do myšlenkového kolotoče, přičemž myšlenky se točí kolem stále stejného tématu. Jeho vědomí se uzavírá, stahuje, zužuje na jedno a to samé téma. Takový stav je spojen zpravidla s negativními pocity. Pokud je člověk schopen cítit, co se v něm děje, cítí na fyzické úrovni tlak ze shora dolů, nebo tlak z vnějšku dovnitř.
Výsledek volby materiálních myšlenek
Dominuje-li v člověku materiální podstata, upírá -li svou pozornost tímto směrem (egoismus, boj o moc a majetek, chtivost, závist, nenávist, souboj...), je jeho vědomí zúženo pouze na nízkofrekvenční energie, na materiálno a pomíjivost. Takto člověk sám sebe odkazuje na svět nízkých hrubých energií, který je ve své podstatě opravdovým hřištěm duality. Jednou jsi nahoře, podruhé dole. Jednou miluješ, podruhé nenávidíš. Jednou máš vše a jsi ten nejlepší, za chvíli vše ztratíš, nemáš nic, a jak se říká, neštěkne po tobě ani pes. Na hřišti duality probíhá nekonečný boj o moc, o pocit důležitosti a výjimečnosti ve světě, o majetek, slávu a potěšení smyslů. Na tomto poli je hlavním hráčem ego člověka. A co je ego? Je to uměle vytvořený obraz sebe sama v rámci světa, je to vytvořená definice, vyhranění svého individua vůči prostředí, na základě podmíněnosti. Ego člověka vyčleňuje jeho samotného z celku, ego hodnotí a soudí, rozlišuje na dobré a špatné, staví sebe proti světu. Ego má vždy nějaké nepřátele, jednou jsou to tito, podruhé tamti (důvody se vždycky najdou). Žít prostřednictvím svého ega znamená žít na houpačce duality, neustále zakoušet různé protipóly všeho (neboť vše má vždy minimálně dvě strany). Láska - nenávist, dobro - zlo, štěstí a radost - neštěstí a žal, mít - a ztratit, tedy nemít, chtít a nechtít. Jednou nahoře a jednou dole. Je to svět rozporů, který se odehrává v lidské mysli, což je velmi vyčerpávající. Žít svým egem znamená být odpojen od své Duše, od Zdroje, od Jednoty, a také od Lásky a Pravdy. Žít svým egem způsobuje utrpení, protože každý druhý je potenciální nepřítel, důvěra a láska jsou jen prázdné a pomíjivé pojmy. Protože jim ego klade podmínky, stávají se taktéž pomíjivými. Ego způsobuje veškeré utrpení na světě. Pokud je tedy člověk svým vědomím zaměřen na iluze materiálního světa, odklání se od svého vnitřního Zdroje síly a moudrosti - od své Duše, a ztrácí tak schopnost zjistit Pravdu ve svém nitru, nalézt to pravé. Takový člověk je (ať si to uvědomuje nebo ne) ztracen ve víru světa, je odkázán na druhé, kterým ve své podstatě (svým egem) nevěří. Je velmi těžké nalézt Pravdu, jsi-li odpojen od Zdroje Pravdy. Cesta ke Zdroji však nikdy není ztracena. Duchovní podstata v člověku je silná, a když člověk chce, najde ji.
Pozornost věnovaná impulzům duchovní povahy
Věnuje-li člověk pozornost myšlenkám a impulzům duchovní povahy, cítí duchovní povznesení, příval sil, naději, hřejivý pocit v břišní dutině, rozlévající se po celém těle. Člověk je zaplaven příjemnými a láskyplnými pocity, o které se chce podělit s druhými. V jeho mysli začínají vznikat nápady, jak pomoci druhým, jak se podělit o to krásné v sobě s druhými. Jen tak, pro radost, nezištně. Pocity duchovní povahy lze ve fyzickém těle pocítit jako proudění energií z Duše (z okolí břicha) do vnějšího okolí, zevnitř ven. Na základě těchto duchovních impulzů člověk tvoří Dobro.
Výsledek volby impulzů duchovní podstaty
Pokud v sobě živíme myšlenky duchovní povahy, posilujeme tak "stranu Dobra", to dobré v nás roste. V odpověď přicházejí dobré události. Například nám někdo nezištně pomůže, vyslechne nás a poradí - pro naše dobro. A my víme, že nemusel dělat nic, že mu to mohlo být jedno. Někdo se na nás jen tak usměje, a nám to zlepší den. Když v sobě živíme to dobré, náhle vidíme to dobré i kolem sebe - upřímnost, přátelství, lásku, dobrotu, poctivost, vytříbené charaktery. Svět je najednou jiný. On se však nezměnil, to jen my jsme zvolili ten správný úhel pohledu, to my se změnili. Náhle vidíme to dobré, cítíme to dobré, a svým chováním jdeme příkladem, posilujeme to tak i v druhých. Cítíme čistotu, sílu a radost a chceme dělat ještě více dobrých věcí. Čím více tohoto Dobra budeme v sobě živit, tím méně negativních událostí, situací a myšlenek nás bude potkávat. DOBRO PLODÍ DOBRO!
Zvol si cestu
Aby se člověk mohl stát vědomým a skutečným tvůrcem svého života, se kterým bude spokojen, života, který bude naplněn štěstím, aby mohl člověk růst a vyvíjet se, je nezbytné, aby se vědomě napojil na svou Duši a udržoval a kultivoval nepřetržitě toto spojení. Toho lze dosáhnout pravidelným praktikováním duchovních cvičení či meditací a neustálou kontrolou sebe sama, svých myšlenek. Člověk se musí stát pozorovatelem, vnímat, být bdělý a sledovat jaké myšlenky přichází a jak v každém okamžiku vypadá jeho výběr. Negativní ignorovat, pozitivní posilovat. Člověk musí být zaměřen na přítomný okamžik, protože právě jedině v něm probíhá skutečná volba. Pakliže člověk na sobě neustále a vytrvale pracuje, soustředěn na jeden jediný cíl - svou Duši, začíná se pomalu měnit - a to zevnitř. Jeho vědomí se prostřednictvím spojení s Duší rozšiřuje, otevírají se mu obzory, o nichž neměl ani nejmenšího tušení. Začíná chápat spojitosti mezi lidmi a věcmi, přichází mu duchovní vhledy, začíná vidět a vnímat neprojevenou podstatu projeveného. Jeho vnímání se zjemňuje, takže začíná pociťovat různé druhy energií, vidí dál, začíná rozeznávat pravdu od iluze, podstatné od zbytečného. Začíná poznávat Pravdu ve svém nitru, a je to často zcela jiná pravda, než je prezentována člověku zvnějšku. Tato vyvěrá z nitra, z jeho upřímných pocitů, není ničím podmíněná, nevzniká za nějakým účelem, nemá žádné cíle. Tato pravda prostě je. Dojde-li člověk do svého středu a poznává-li jej, začíná cítit, prožívat skutečnost a realitu duchovního světa a pochopí iluzornost toho materiálního. Díky těmto poznáním do jeho mysli přichází přímo božský klid. Co z toho, co považoval za důležité, a za co byl v ještě nedávno schopen neúnavně ( a zcela zbytečně) bojovat, je skutečně důležité? Názory, domnělé pravdy, postoje, snahy a touhy - všechno to byly jen iluze. Spojuje-li se člověk se svou Duší, se svým skutečným Já, na jemnohmotné úrovni dochází k výrazným změnám, které se po čase projevují i v jeho těle (uzdravuje se), posléze pak i v jeho životě a ve světě okolo něj. Ne nadarmo se říká, chceš-li změnit svět - změň sám sebe. To však není všechno. Prostřednictvím spojení Duše - Vědomí lze dosáhnout skutečného osvobození Duše (osvícení, odchod do světa Boha, do nirvány). To je to, co se povedlo Buddhovi, to je to, co se může povést komukoliv, bude-li skutečně chtít.
Znalosti obsažené v tomto článku pocházejí z knihy AllatRa. Zmíněný experiment Kulička není žádným duchovním cvičením, je zde uveden jako příklad, pro představu, jakým způsobem člověk vybírá myšlenku. Klíčovým duchovním cvičením pro každého, kdo se chce naučit ovládat svou pozornost je Meditace pro dosažení soustředění pozornosti. Jedná se o velmi jednoduchou techniku, kterou zvládne každý, je však třeba pracovat s ní intenzívně a nepodceňovat ji. Další duchovní technikou, kterou lze vřele doporučit, je Meditace Džbán, díky které pak lépe odlišíte materiální od duchovního. Falešné od pravého, pomíjivého od věčného.