Krystal napnul všechny síly, aby se změnil ve vodu a rychle spěchal dolů. Čím rychleji se spouštěl, tím mocnějším se stával. Proud se neustále rozšiřoval a vzdouval, vřel nezkrotnou vášní. Uháněl naproti snu, s obdivuhodnou vytrvalostí překonával kamenné překážky na své cestě, ničivé peřeje, závratné vodopády. Vzrušoval ho duch novosti a touha dosáhnout vytouženého cíle.
A pak se to jednoho krásného okamžiku stalo. Jeho vody se silným proudem valily řekou do údolí. Jak nádherné byly její břehy, utápějící se v jasné zeleni! Jak úžasně se přelévaly záblesky slunce na vodní hladině! Jak se radovalo vše kolem ze životadárné svěžesti vody! Krystal cítil, jak nasycoval opojnou vlhkostí každou rostlinku, jak s potěšením hasili žízeň ti, kteří přišli k jeho břehům. Vnímal, jak se v jeho vodách hemžil zrozený život a jak se stal obydlím tohoto života. Bylo to pro něj opravdovým štěstím!
A tak plynul jeho život. Dnem hasil žízeň všech trpících a po nocích pozoroval odraz hvězdného nebe ve svých vodách, obdivoval nádherné světy a vzpomínal na svůj vzdálený domov. Připadalo mu, že jeho štěstí bude trvat věčně. Jednou jeho vody náhle dosáhly konce údolí a vlily se do jezera. Život se stal odměřeným a klidným. Postupně se kdysi nádherné bouřlivé vody začaly potahovat hnědým slizem a měnily se v zatuchlou bažinu. Málokdo teď navštívil tyto břehy... V jeho vodách už nebylo dřívější síly, ani dřívějšího života. Krystalu se zmocnil strach a beznaděj. Začal se panicky bát slunce. Východ nebeského tělesa v něm pokaždé vyvolával děsivý obraz, utkaný z odpařujících se vod - přelud jeho smrti a neúprosné předurčenosti. Jedna po druhé se vzdouvaly bubliny pochybností. Bál se stát parou, ztratit svou individualitu, ztratit svobodu. Noc byla jeho jedinou útěchou, zahalovala ho svým chladem starých vzpomínek. Se steskem po vzdálených světech hleděl toužebně na zářící hvězdy a obdivoval jejich nezměrnou krásu.
Jednoho dne za svítání mu to došlo: pochopil podstatu života, podstatu věčnosti, procítil svou pravou podstatu, která v něm probudila duši! V tom okamžiku se na obzoru objevil oslepující kotouč slunce. "Bože" vyrval se výkřik z hlubin zbytků jeho vod. "Jak je vše jednoduché!" Vrhl se naproti něžným parskům mocné hvězdy a jeho voda se proměnila v páru. Poryv větru ho s lehkostí uchopil a nesl nahoru, pryč ze známého prostoru. Letěl a zažíval nádherný pocit beztíže a novosti. A teprve teď si uvědomil, že to je ta skutečná, dávno zapomenutá, opojná pravá svoboda. Naplňoval ho pocit úplného štěstí, jeho jedinečné individuality a zároveň nekonečné jednoty s úžasným obrovským vesmírem , který, jak se ukázalo, byl mnohem větší, než si představoval. "Jak je vše jednoduché", opakoval stále znovu a znovu jeho duch a těšil se z letu. Ano, teď znám svou pravou podstatu" pomyslel si a pomalu klesal k jednomu z dalších třpytivých vrcholků...
Podobenství jest zapsáno v knize Ptáci a kámen, kterou napsala Anastasia Novych. Další mnohé informace o pomíjivosti, transformaci a věčnosti naleznete v encyklopedii prapůvodních znalostí, knize AllatRa.
Článek je převzat z webu: http://znalosti-osvobozuji.webnode.cz/news/duch-krystalu/