Pozorovatel byl tímto zjištěním tak nadšen, že usedl do trávy a zahloubal se. Stejně tak, jako květiny milují slunce, tak člověk miluje Boha. Láska nikdy nezůstane neslyšena. Dobro nezůstane nepovšimnuto. Když bytost miluje svého Tvůrce, její život je naplněný smysluplností, štěstím a radostí. Takový život vzkvétá, jako by byl požehnaný. Takový život je doprovázený Světlem. Květiny mají program života – vyrůst, rozvinout, rozkvést a dávat pro druhé. A jaký program má v sobě člověk? Vyrůst, rozvinout, rozkvést a dávat pro druhé! A co by se asi stalo s květinami, kdyby se odvrátily od slunce? Žily by jen napůl, bez květu, jeho krásy, sladkého nektaru a pylu, by nenaplnily smysl své existence. A co by se stalo s lidmi, kdyby se odvrátili od Boha? To samé! Proč žít jen na půl, když lze žít naplno?
Pozorovatel v sobě pocítil velkou radost a rozhlížel se do všech stran. Všude kolem kvetly a voněly květiny všech možných barev a tvarů. A každá květina byla svým vlastním způsobem krásná a vydávala svou vlastní specifickou vůni. A nerozhlížela se kolem sebe na ostatní, neporovnávala se, nechtěla se někomu podobat. Žlutá květina si nepřála stát se modrou a modrá netoužila zrůžovět. Každá květina si hleděla jediného – aby rozvinula to, co je její vnitřní podstatou. A dávala do toho opravdu všechnu svou sílu. Možná, že jejím přáním bylo sáhnout si na slunce!
Vlastně je to tak i s námi, lidmi. Žijeme společně na této zemi a všichni jsme svým způsobem různí. Každý z nás má svou vlastní specifickou „barvu“ i „vůni“. Tak proč bychom se měli chtít podobat někomu jinému? Jsme to přece my! Takto nás Bůh zná! Jsme různí, naše těla jsou různá, naše povahy, nadání, životní okolnosti, to vše je různé. Ale něco mají všichni lidé na světě společné – je to vnitřní podstata, a tou je Dobro. Jací bychom asi byli a čeho bychom mohli dosáhnout, kdybychom, tak jako květiny, dávali všechnu svou sílu do rozvoje Dobra v sobě?
Jak by bylo krásné, zasnil se pozorovatel, kráčeje loukou plnou květin, kdybychom mohli dosáhnout na Boha. Nebo se s Ním setkat, poznat Ho... Jaké asi je to Nejvyšší Dobro? Pohlédl na slunce a pochopil. Ono svítí na celý svět, na dobré i zlé. Na zdravé i chromé. Nerozlišuje komu ano, a komu ne. Komu více, a komu méně. Dává všechno co má – všem. Ono stále dává samo sebe, a nic nepožaduje. Je mu jedno, jak s jeho svitem kdo naloží. Jestli ho přijme, jestli ho odmítne. Prostě září, dává život. Tak je sebou samým. A takový je i Bůh...
„Je to zvláštní“, pousmál se pozorovatel. „Přečetl jsem tolik moudrých knih, a přece tu nejvyšší Moudrost jsem nalezl tady. Na louce.