Mým posláním je rozkvést

Tu v písku pod Božím nebem vykvetl krásný žlutý květ. Takový, jaký ještě nikdo nikdy neviděl. Své lístky vypínal do širého světa, jeho svěží vůně se rozlévala do okolí. Naplněn zevnitř, hudbou své vnitřní radosti, s nadšením rozdával a rozdával....

Viděla jsem už dost. Dost na to, abych si ještě s tímto světem dělala vrásky. Přikládala mu důležitost, kterou nemá, a stále jen hleděla, co ještě mohu získat, dokázat, dohonit nebo změnit. Jednoho dne jsem spatřila, že se pouze honím za přeludy. Všechny ty vele důležité vztahy, má osobní důležitost, životní jakoby cíle, všechna ta blyštivá lákadla, možnosti... jako Fata Morgána v nekonečné poušti, kde se přesýpá písek ze strany na stranu a já jen bloudím mezi dunami, zmatená a daleko od sebe sama. Kdo jsem?! Co vlastně chci?

Ano, vlastně jsem celý život jen bloudila mezi písečnými dunami a hledala "to ono Štěstí" tam někde venku, v lidech, věcech, v písku iluzí, jež mi tento svět vykreslil. Jednoho dne jsem v tom písku spatřila své vlastní stopy a došlo mi, že se pohybuji v kruhu. Vyplýtvala jsem mnoho sil a mé srdce je stále nenaplněné. Klesla jsem na kolena a vítr mi hrál svou píseň do uší. Takto jsem byla dlouhý čas. A pak jsem to spatřila. Jediné, co mi na tomto světě opravdu patří, co mi bylo dáno, je Život! Můj život je jen můj! Já nejsem nikomu nic dlužná! A nikdo nic nedluží mně!

Naučili mě, že musím. Že se mám stále rozdávat. Že je správné žít jenom pro druhé. Naučili mě, že je dobré se obětovat, stavět sebe do pozadí a hledět pouze na štěstí druhých. Je to však takto opravdu správné? Proč tedy necítím radost? Proč všichni mí milovaní odchází? Proč mé dary nechtějí? Proč mi svým chováním ukazují, že si nezasloužím jejich lásku a úctu? Život mi ukazuje, že obětování se druhým nevede k žádnému štěstí. Život se nemýlí! Tento svět je jako sen. A já vyhazovala svůj život do větru! Rozdávala jsem se větru a ten mě rozptýlil do nicoty. Mé prázdné srdce a absence radosti jsou důkazem toho, že toto všechno je lež. Jaká je tedy ta pravda, která vede k radosti? Vždyť kdo je prázdný, nemůže nikoho naplnit!

Dost. Končím. Ať si každý dělá, co chce. Ať každý dělá své vlastní kroky na své vlastní cestě. Já nebudu nikoho napravovat. Nebudu nikomu pomáhat, zachraňovat, radit, sdílet něco ze sebe. Nebudu nikoho poučovat, snažit se cosi měnit. Dost. To stačilo. Tohle je můj život. A já se prostě chci, ano, já se chci radovat. Pro sebe. Jenom pro sebe. Mým jediným posláním - je rozkvést. Nikoliv rozdávat všechny své zdroje, síly, úsměvy, starat se, řešit, organizovat, řídit... Rozkvést! Budu dělat, co miluji, co mám ráda, obklopovat se krásou, vybírat to nejlepší - pro sebe. Tentokrát pro sebe, pro své srdce. Jedině tak se mohu naplnit. Zevnitř naplnit. Je mi už jedno, co ode mě chtějí. Je mi jedno, co požadují a co si o mně myslí. Tohle je můj život, má cesta, má volba...

Tak obrátila své kroky od světa pryč. A jak tak šla, spatřila na zemi malý zelený lístek, přivátý větrem. Sehnula se k němu a tu pocítila důvěrně známý pocit z dětství. Ano, vzpomínám…. Zasnila se a ponořila se do toho pocitu. Pocitu krásy, údivu nad nádherou světa, čistotou vzduchu, okolních zvuků… a tu se to stalo. Vzpomněla si. Vzpomněla si, že ze všeho nejvíc je třeba milovat krásu, tančit a radovat se, hladit, objímat, milovat svět a celé své Bytí v něm, a že je to všechno vlastně náramně jednoduché. Nechat všechny být. Nechat všechno být a kráčet životem s lehkostí. Odhodit svou důležitost. Přestat na všechno lepit nálepky – důležité. Není třeba se po něčem natahovat, vše přichází samo od sebe. Život sám to dává. Dává vše, co potřebujem! Proč vlastně takové úsilí? Proč tolik starostí nad tím, že něco není podle našich přání a představ? Neumíme přijímat život takový jaký je… Ach Bože, jak snadné to vlastně je. Radost se skrývá pod vším tím nánosem „chci, musím, aby…“ Ach Bože… Jaká svoboda…

Tu v písku pod Božím nebem vykvetl krásný žlutý květ. Takový, jaký ještě nikdo nikdy neviděl. Své lístky vypínal do širého světa, jeho svěží vůně se rozlévala do okolí. Naplněn zevnitř, hudbou své vnitřní radosti, s nadšením rozdával a rozdával. Svěžest, krásu, radost, lehkost, inspiraci. A nebe to vidělo a lehký větřík přivál mrak, z něhož se spustila voda. A ta zalévala květ a ten dále rostl. Kapky vody probudily v písku další život. A v poušti světa se objevila oáza plná rostlin, jezer a květů. A přilétali ptáci, včely a motýli z dalekých krajů a přicházeli lidé. V oáze mé radosti a štěstí je místo pro všechny...

Naším posláním je zamilovat si svůj život a rozkvést. Teprve pak je naše dávání a péče radostná a nechce nic nazpět. Teprve pak je naše láska bezpodmínečná. Ego může dávat, ale ono požaduje nazpět. Očekává za to pozornost a lásku, obdiv a uznání. Proto se dokáže v dávání až vyčerpat, a proto i trpí. Ale dávání z Duše je jiné. Vychází z pocitů naplnění zevnitř. Je jako rozkvetlá květina. Dává samovolně a lehce, bez úsilí. Děje se to samo. A tento pramen je nevyčerpatelný.