Jako Slunce

Jak si člověk stojí před Bohem, tak si stojí i před lidmi a sebou samým. A jak si stojí? Je nahý! Když sundá všechny masky a převleky, je vpravdě nahý... A v jeho nahotě je nesmírná krása. Je plná Pravdy. Je živá. Nevinná. Je křehká navenek a uvnitř silná. Ničeho se nebojí, protože se pustila všeho toho usilování a chtění. Nevztahuje ruce po Stvoření, aby získala a vlastnila tuto krásu. Ona se raduje ze Stvoření. A je to blažené Bytí. Namísto prahnutí a nekonečných tužeb se ona prostě raduje. Protože pochopila, že Bůh už všechno vytvořil! A řekl, že je to dobré! A je to čistá radost, nezkalená touhou po tom, aby to bylo jiné. Je to čisté pozorování. Přijímání. Síla uvidět celou tu zranitelnost a slabost v její pravé kráse, beze studu a strachu z odsouzení. V čem je teď její život? Celá síla Touhy, jež byla dříve motorem všech činů, se přeměnila v tryskání radosti.

Co vlastně stojí za veškerým tím naším pachtěním a hemžením na tomto světě? Jednou už je z toho všeho usilování člověk prostě unaven. Vidí, že to celé vlastně nějak nevychází. Množství vydaných sil (životních sil) na realizaci tužeb neodpovídá výsledku. Nezískal dostatek lásky, aby se už konečně cítil šťastný. Nedostal. A tu vidí, že každý jeho čin, dokonce i ten, který se zdál být bohu libý, byl zištný.

Je velkým požehnáním, když člověk touží, chce, myslí na to, představuje si, vizualizuje, kalkuluje, propočítává, přemýšlí a všemi silami usiluje – a pak – nedostane. Ztráty a nezdary, byť bolí, jsou pravým požehnáním pro člověka, který se má probudit z iluze. Pro člověka, pro nějž je připraveno to nejvyšší štěstí - Prosté Bytí… naplnění pravou radostí. Takový člověk je nejen vnitřně svobodný. Je velmi bohatý - Bůh a Ty.

Co stojí jako pravý motiv většiny našich činů?
Touha.
Touha ovládat, vlastnit, získat – pozornost a lásku lidí, jejich obdiv a uznání.
Touha získat věci, které mají zaplnit vnitřní prázdnotu.
Touha dokázat svou sílu, vědomosti, znalosti, schopnosti a moc ve světě, aby – si mě všimli a mě uznali. Mě potvrdili, že tu jsem. Já. Já ego.
A co je skryté za touto touhou? Malé ustrašené „ego - já“, toužící po tom být viděno.
Touha být přijato, uznáno, objato, milováno.
Ale co se skrývá za tímto malým, třesoucím se „já“?

Věčná záře Duše! Touha milovat. Vyjadřovat Lásku všemi způsoby. Tedy ne dostávat, ale dávat. A to je projev Duše. Kdysi jsme tuto ohromnou Sílu - tento projev Duše zablokovali (nebylo přijato světem) a stali se tím malým vypočítavým, bezmocným, třesoucím se "já". Na dlouhé časy. Jako všichni. Dokážeme se nyní postavit čelem proti světu a být znovu sami sebou, skutečným? Duší? Dokážeme nyní vyjadřovat sílu Duše, její Lásku, ve všech jejích projevech, i když svět nesouhlasí? Když nikdo není na naší straně? Když se posmívají, nechápou, ubližují, odmítají? Dokážeme už nyní porazit svůj strach z reakcí druhých? Stát ve Světle bez ohledu na to, co se děje kolem?

Být jako Slunce.