Imunita
Imunita je schopnost organismu rozpoznávat vlastní tkáně a buňky od cizorodých částic z vnějšího prostředí a rovněž od škodlivých částic pocházejících z prostředí vnitřního. V závislosti na rozpoznání „vlastních“ a „cizích“ částic pak schopnost vyhodnotit získané informace a adekvátně zareagovat – tedy zachovat toleranci k částicím vlastním a vůči částicím cizorodým se adekvátně bránit rozvinutím reakcí vedoucích k jejich odstranění. Těmito „cizími“ částicemi (antigeny) mohou být jak např. patogenní mikroorganismy z vnějšího prostředí (viry, bakterie, plísně, aj.), tak nežádoucí částice z vnitřního prostředí organismu (nádorově změněné buňky, jinak poškozené či „přestárlé“ buňky, apod.).
Imunitní systém a odpověď na přítomnost antigenů
Imunita a tím i ochrana organismu před zmíněnými částicemi je pak zajišťována prostřednictvím imunitního systému. Imunitní systém není samostatným orgánem, je orgánem rozptýleným - jeho jednotlivé složky jsou rozptýleny i v krvi a lymfě. Imunitní systém je tvořen třemi obrannými liniemi, přičemž první dvě jsou nespecifické obranné mechanismy a třetí obranná linie je specifickým obranným mechanismem. Jakmile se antigeny dostanou přes první ochrannou bariéru (kůže, sliznice, žaludeční šťávy), jsou rozpoznány složkami imunitního systému, zkontrolovány a vyhodnoceny. Pokud imunitní systém vyhodnotí příchozivší vjem jako antigen, zahájí imunitní (obrannou) reakci.
První obranná linie je vnější, externí. Jedná se o epiteliální tkáně (kůže a slizniční membrány), které kryjí a vystýlají lidské tělo a brání volnému styku škodlivých bakterií a virů s vnitřním prostředím organismu. Dále sem patří výměšky kůže a slizničních membrán.
Druhá obranná linie je vnitřní, interní. Činnost této druhé obranné linie je spuštěna chemickými signály, které lákají leukocyty k místu, kde je tělo napadeno antigenem. Patří sem fagocytární bílé krevní buňky (leukocyty) a antimikrobiální bílkoviny (proteiny), které se bez rozlišení váží na "útočníky", kteří překonali vnější tělesnou bariéru. Následkem této nespecifické obrany vzniká zánět.
Třetí obranná linie je adaptivní obrannou linií, tvoří ji lymfocyty a protilátky. Její činnost je spuštěna současně s druhou linií. Tato linie svým specifickým způsobem odpovídá na určité mikroorganismy, nadbytečné buňky těla, toxiny, a další cizí molekuly.
Imunita vrozená a získaná
Vrozená imunita je ostražitým strážcem, který nikdy neusíná. Vrozená imunita je přirozenou ochranou organismu, předchází imunitu získanou. Vrozená imunita mnohdy zcela postačuje ke zvládnutí infekce, boje s antigeny se účastní především fagocyty (bílé krvinky se schopností fagocytózy - pohlcování antigenů), které jsou schopny antigen pohltit (absorbovat) a tím ho zneškodnit. Získaná (adaptivní) imunita vstupuje do hry až v případě, kdy opravdu dojde k infekci organismu. V případě napadení antigenem, spustí imunitní systém imunitní reakci, kterou obstarávají tzv. lymfocyty (T-lymfocyty a B-lymfocyty). B - lymfocyty mají schopnost paměti a produkují protilátky. Získaná imunita má, narozdíl od imunity vrozené, schopnost si tuto imunitní odpověď zapamatovat a budoucí odpověď, která nastane v případě budoucího napadení), je obvykle mnohem silnější. Tento proces, známý jako imunologická paměť, je podstatou získané imunity vůči konkrétnímu patogenu. Získaná imunita je zaměřena proti určité konkrétní nemoci. Lze ji získat očkováním, proděláním patřičné choroby nebo choroby jí blízce příbuzné.
Poruchy imunitního systému
Na imunitní systém neblaze působí mnohé civilizační vlivy - změny životního stylu (druhové i chemické složení stravy, stres atd.) i nejrůznější formy znečištění prostředí. Nepříznivým vlivům (vnějším i vnitřním - psychika) dlouhodobě vystavovaný organismus je přetížený, vzniká nerovnováha, která vede k nesprávné funkci a přehnaným reakcím organismu na běžné látky. Kromě zvýšeného výskytu nádorových onemocnění, alergií a ekzémů může být takovým oslabením zvýšeno i riziko mnoha dalších závažných onemocnění. Imunitní systém je u každého člověka nastaven jinak, řešení nerovnováhy a dysfunkcí imunitního systému konkrétního člověka je tedy zcela individuální.
Obecně lze uvést následující rady:
