O dialogu s Bohem hovoří Rigden v knize AllatRa. Níže výňatek z knihy v nezměněné podobě.
Smysl duchovního rozvoje
Smysl duchovního rozvoje člověka spočívá v jeho kvalitativní vnitřní změně. Tím se v první řadě rozumí nejenom obnova duchovního dialogu s Bohem skrze hluboké vnitřní pocity, skrze upřímnou lásku k Němu, ale i skrze život prostřednictvím této svátosti v každém prožitém dni. Člověk ve skutečnosti k čistému vnitřnímu dialogu s Bohem tíhne.
Dětství
V dětství, dokud žije čerstvá vzpomínka na přerod, se v něm tato skrytá potřeba projevuje nejvíce. Pociťuje toto hluboké vnitřní spojení skrze svoji Duši. Navenek se to může projevovat jako nelíčená dětská radost, všeobjímající čistá láska ke všemu a všem. Proto se také předpokládá, že děti jsou Bohu blíže než dospělí. Vždyť nová Osobnost je čistá a je spojená s Duší svojí upřímností a vírou, a ta v nové Osobnosti živí naději na spasení. Proto se člověku během většiny jeho života zdá, že to nejlepší má ještě před sebou. Ve skutečnosti, během projevení vnitřního „upřímného štěstí“, prožívá malinký člověk hluboké pocity spojení s vlastní duchovní podstatou, pozorností, láskou a péčí Boha o jeho Duši, dokonce i v takových těžkých podmínkách uvěznění v těle.
Vnější svět
S postupem času začíná nová Osobnost vnímat a poznávat okolní svět a ten vnitřní kontakt se přenáší na komunikaci s blízkými: s matkou, otcem, příbuznými. Ve vědomí se díky prožívání hlubokých vnitřních pocitů upřímné Lásky, vycházející od Boha, fixují prvotní vnější viditelné obrazy. To je spojeno výhradně s vnitřním světem člověka, s tím tichým, opravdovým rozhovorem s Bohem v Jeho Lásce. Proč nám z dětství zůstanou ty nejkrásnější vzpomínky, například na matku, jako všemocnou, milovanou bytost, pro kterou v daném světě není nic nemožné. Když ale dospějeme, hledíme na ni již jinýma očima, jako na dospělou ženu s vlastním osudem. Když tělo začíná dozrávat a nová Osobnost stále častěji uskutečňuje volbu ve prospěch Živočišného principu, člověk kvůli své nerozumnosti ten neviditelný vnitřní dialog s Bohem ztrácí. I když duše sama nepřestává „klepat“ na člověka, předávat mu své signály.
Vnitřní samota
V životě člověka se objevují okolnosti, které ho tak či onak vybízejí, aby se k tomu Duši uklidňujícímu rozhovoru s Bohem vrátil. Ale člověk, který je ovládán myšlenkami Živočišného principu, sám odmítá poslouchat a být uslyšen svým Duchovním principem, kterým je Duše, předávající Lásku Boží. V tu dobu Živočišný princip tajně zamění ten živý kontakt za sebe. Osobnost, která sleduje své myšlenky, v sobě může ten proces jasně vysledovat, bude-li si to přát. Začíná to tím, že je člověk rozptýlen myšlenkami Živočišného principu, nebo jak říkali v minulosti „prachem“, a přichází o svůj Dialog s Tím, Který je Věčný, s Tím, Který je mu nejmilejší a nejbližší. V tom okamžiku začíná člověk pociťovat vnitřní samotu. V důsledku toho uskutečňuje záměnu, hledá vnější kontakt s těmi, kdo jsou zde, stejně jako on sám, dočasně a sestávají z prachu, nebo se plně poddá myšlenkám svého Živočišného principu, začíná rozmlouvat se „sebou samým“. Tento kontakt se ale od duchovního Dialogu s Bohem podstatně odlišuje. Ztrácí se v něm pocity upřímnosti, duševní čistoty a objevují se pocity křivdy, pýchy, závisti, ziskuchtivosti. To jsou ty nejradikálnější záměny Živočišného principu, dominujícího ve vědomí. A pramení od toho, že člověk přestává chápat sám sebe, svoji duchovní podstatu, která tvoří skutečný smysl jeho života. Jeho přízemní egoismus zkresluje chápání síly vnitřního přání Duše stát se svobodnou a nezávislou na materii, vyrvat se z jejího zajetí. Člověk již nechápe své upřímné pocity. Zavírá se přede všemi ve své sobecké pevnosti.
Ego - definice sebe sama ve vnějším světě
Začíná zkoušet masky, podoby, jednu za druhou, které mu navrhuje Živočišný princip. V takovém stavu již nemíří k pomyslnému oslovení Boha, ale k sobě samému. V podstatě začíná poslouchat, bavit se pouze se sebou, přesněji se svým Živočišným principem, který uskutečňuje záměnu věčné Pravdy dočasnou iluzí, dělá člověka svým průvodcem. Takový dialog se sebou samým se mění na dialog smrtelného člověka, který ho dělá zlostným, závislým na množství materiálních potřeb. Již nežije s Bohem, není svobodný a nachází potěšení a smysl své ubohé existence v materii (věnuje svůj životní čas a pozornost jejímu hromadění), v tom, aby si podřídil ostatní a způsoboval jim muka. Podstata dané záměny je v tom, že člověk si to neuvědomuje, zdá se mu, že dělá vše správně a tak to, podle „jeho názoru“, bude i lepší pro ostatní. Ale když se nachází v dialogu smrtelného člověka, nenachází štěstí a dál se mezi svými materiálními přáními pohybuje jako kyvadlo.
Hledání ztraceného spojení
Uplyne nějaká doba, přijde pochopení, že to všechno je marnost nad marnost. Vzpomíná si, že kdysi v dětství měl skutečnou radost, čistou lásku, důvěru, která mu darovala pocit úžasné vnitřní svobody. A dnes nemá ani upřímnost, ani čistotu, ani víru – všechno ztratil a každý den přináší pouze žal jeho Duši. Ale Láska Boží neopouští člověka ani tehdy, když na ni zapomíná. Bůh nikdy neopouští člověka, neboť Jeho Láska je díky Duši vždy s ním. Ale člověk tu věčnou Lásku nechce vždy přijmout a často její hluboké poznání odkládá na „potom“ a řídí se momentálními, dočasnými přáními smrtelné materie. Ale člověk nemá to „potom“, má pouze „tady a teď“, ve kterém dochází ke skutečnému pohybu a volbě. Je pouze potřeba otevřít se a svěřit se Bohu. Nestojí za to ztrácet drahocenný životní čas. Jakmile začal útok Živočišného principu, stimulující pocit osamělosti, je prostě potřeba ihned v sobě tu přízemní slabost překonat a s upřímností dítěte se obrátit k Bohu, spolehnout se na Jeho Vůli. Obrátit se tak, jak umíš, svými upřímnými slovy, myšlenkami a co je hlavní, vnitřním hlubokým pocitem, jako k té nejbližší a nejmilejší Bytosti.
Obnovení dialogu
Když člověk s pocitem hlubokého pokání začíná promlouvat se svojí Duší, Láska Boží se v něm mnohokrát znásobí. Bůh přichází do Duše a dává jí mír. Ona se člověku stane zdrojem nevyčerpatelné vnitřní síly. Rodí se v něm duch víry, poskytuje mu možnost pochopit získané zkušenosti a nabýt nový pohled na svůj život. Člověk získává dar pochopení: on je v Lásce, neboť je v Bohu a Bůh je v něm. Má co říci Bohu a má sílu upřímnosti a víry, aby procítil Jeho duchovní odpověď. Tento dialog dvou blízkých a milujících se je nekonečný. Neboť Bůh je beseda v Lásce. Člověk chápe, že tento stav naplnění - spojení s Bohem - je ten skutečný, opravdový život. Je to tajemství, k němuž dochází v každém z nás, když ho přijímáme a otevíráme se před Bohem ve svých upřímných pocitech. Jestliže se člověk spoléhá na svoji samotu, sám zavírá Bránu své Duše a zakouší věčné osamění, nezávisle na tom, kolik blízkých lidí, přátel nebo příbuzných ho obklopuje. Je-li ale Brána Duše otevřena dialogu s Bohem, člověk nebude nikdy sám, neboť bude vždy v rozpravě s Ním. Když obnovuje tento vnitřní rozhovor s Bohem, přichází k němu střízlivé pochopení své omezenosti ve vnímání života, pochopí, že ho vidí pouze zčásti.
Vše špatné je k něčemu dobré
Bůh je jediný, kdo vidí život člověka v celém rozsahu. Přichází pochopení, že dokonce i to nejtěžší strádání je tou okolností, která ho ve skutečnosti přivádí na cestu dialogu s Bohem, na cestu obnovení ztraceného duchovního spojení. Neboť Bůh vidí pokušení člověka a jeho možnosti vnitřních duchovních přeměn. Proto Bůh přináší takové okolnosti, díky nimž získává člověk zkušenosti a chápe vlastní volbu, možnost obnovit s Ním kontakt, což v konečném důsledku napomáhá splynutí Osobnosti a Duše a vstoupení do duchovního světa.
Volba v rukou člověka
Ale volba zůstává vždy na člověku, na tom, s čím bude žít: se smrtelnou pýchou nebo věčnou hojností. Duchovní praktiky napomáhají zdokonalování člověka v Dialogu s Bohem na hluboké vnitřní úrovni, tam, kde vládne čistota úmyslů. Oni, jako průvodci, vytváří podmínky pro spojení Osobnosti a Duše, pro obohacení vnitřního světa, pro doplnění Znalostí a síly, čistoty pocitů, vycházejících z duchovního světa. Duchovní praktiky jsou nástroje, s jejichž pomocí člověk začíná chápat kvalitativně jiný svět, uvědomovat si vlastní blízkost tohoto světa. Duchovní praktiky provází člověka od jeho prvního nesmělého kroku poznání až k naprostému přechodu do duchovního světa, od přání změnit sebe sama, až k pochopení nutnosti neustále přebývat v Bohu. Je to způsob života. Je to cesta na Věčnost. Je to jako doušek čistého vzduchu, vody, světla a duševního tepla, je to radost z pokání a štěstí z pobývání v Lásce Boží.
Klopýtnutí a pády na duchovní cestě
Člověk, když přistoupí k práci nad sebou samým, k osvojení duchovních praktik, od toho častokrát po nějaké době upouští, upadá do malomyslnosti, nechuti, lenivosti, vymýšlí si různé vytáčky, proč se nevěnovat Dialogu s Bohem. Ale když se takový stav objevuje, stojí za to zamyslet se, kdo tě nepouští k rozhovoru s Bohem? Kdo vytváří pomyslné překážky a iluzorní zátarasy ve tvém vědomí? Kdo tě nutí myslet si, že záležitosti tohoto pomíjivého, krátkodobého světa jsou mnohem významnější, než to hlavní ve tvém životě – duchovní spasení na Věčnosti? Kdo nechce, abys šel po duchovní cestě? Odpověď je jedna – Živočišný princip. Proto, když se objevuje otevřené vzdorování v podobě lenosti, neochoty, výmluv, je zapotřebí sebrat dvojnásobně sil a začít se duchovně věnovat sám sobě. Je naopak nutné znásobit dobu meditace, ponořit se ještě hlouběji ke svým pocitům, a na nic nehledě, ještě hlasitěji klepat na dveře duchovního světa a obnovovat svůj spásný upřímný Dialog s Bohem. Je zapotřebí věnovat se minimálně dvakrát denně duchovnímu cvičení a neztrácet během dne spojení se svým vnitřním světem, s Duší, s pocity přítomnosti Boha. Tehdy se to stane nejenom způsobem života, ale tou duchovní cestou, která tě s každým krokem bude přibližovat k Věčnosti.
Žít v Bohu
Když člověk žije v Bohu, neobjevuje se u něj již žádný vnitřní nesoulad, konflikt se sebou samým. Mizí u něj přání soukromých proseb, které jsou plné strachu a starostí materiálního světa, neboť pak chápe podstatu jejich původu od svého přízemního Já. Již se nepokouší rozumem pochopit, kde jedná Bůh a kde ne, neboť to všechno začíná cítit a Znát. A ta Znalost nepřichází od rozumu, ale od vnitřních hlubokých pocitů Duše. Vždyť člověk věří rozumem, ale Zná Duší. Začíná soustředit svůj vnitřní život pouze na Duši, neboť skrze ni pozná Boha a nekonečný duchovní svět, který je jeho skutečným rodným domem. Člověk nabývá celistvosti se svojí Duší. Nezůstává v něm žádné místo pro to špatné, protože začíná žít světem Boha, usmířením díky střetnutí s Ním. A tento dialog zní neustále. Ve vnitřním životě člověka již není nic, kromě Boha, a Duše ve své čistotě stojí před Ním. Tento rozhovor je tajemstvím dvou. Člověk cítí přítomnost Boha a miluje Ho, tíhne k Němu jako milující k milované Bytosti, v jejíž blízkosti touží věčně pobývat, touží se nacházet v nekonečném rozmlouvání s Ním. Časem člověk začíná reálně chápat nejen neustálou přítomnost Boha v něm, ale i Jeho přítomnost všude a vždy, v celém okolním světě. Člověk pochopí, že je Bůh vším a pro všechny.
Ten, kdo vstoupí do rozhovoru s Bohem, brzy se mění sám, získává jiné vnímání a jiné vidění světa. Co je ale hlavní, Osobnost začíná při svém životě, díky takové samostatné komunikaci s Bohem, přebývat v Jeho duchovním světě a získává přitom ten stav splynutí s Duší, který nazývají v různých náboženstvích různě: svátost, Nirvána, nejvyšší spojení s Bohem a tak dále. Tento stav je tou skutečnou svobodou, tou opravdovou existencí, o níž člověk usiluje po celý svůj život.
Text přejatý z knihy AllatRa od A. Novych
Článek je určen k volnému šíření v nepozměněné podobě.