My lidé jsme si sobě navzájem bratry. Rovnými bratry. Měli bychom si pomáhat. Proč? Protože je to prostě lepší než stát proti sobě. Je přece příjemnější milovat než se srovnávat, soupeřit, trpět závistí, frustrací, strachem z odsouzení, strachem o to, že nás zítra někdo překoná a my ztratíme to, co jsme dnes v potu tváře vydobyli. Lepší a příjemnější je milovat, přátelit se a starat se o to, aby se všichni kolem cítili dobře. Starat se o pokoj a mír. To není těžké.
Co se stane, když všechno přijmu takové, jaké to je? Když připustím, že všechno, ale úplně všechno je správně? Co bylo, je i bude. Toto i tamto. Totálně se mi uleví! Spadne břemeno, které jsem vláčel, ani jsem to nevěděl. Všechno to napětí, touha předvést se, zapůsobit, něco dokázat, něčeho dosáhnout, něco znamenat, změnit, ovlivnit... Jaká to božská úleva! Ano, je to opravdu možné pustit se všeho, seskočit z kočáru, jenž řídí šílený kočí. Kam se jen řítí? Kam se žene? Vždyť život žije sám od sebe, nemusím se o to nijak snažit. Jen se pustit. Zahodit svou důležitost. Ona není. Je to jen slovo, které v nás tvoří napětí, soupeření, neustálou nespokojenost. Stále něco propočítáváme, srovnáváme, plánujeme své kroky na zítra… A bude vůbec? Víme to?
A přitom…
Za tímto světem je veliká a mocná Síla. Boží Síla. Vysoce inteligentní síla, která má své vlastní cesty a pro kterou je možné naprosto vše. Ona staví mosty, kde jsou nepropustné zdi, strže, příkopy, horské štíty, ploty. Ta Síla je Láska. A Její hlas zná jen naše srdce. To v něm Ona žije. Vyplatí se Jí naslouchat... Vyplatí se kráčet po Jejích cestách jemných, moudrých, klidných, laskavých a tolik vlídných. Vždyť Láska je nejen cestou, ale i nejvyšší ochranou pro ty, kdo se nechají vést.
Jaké je mé místo ve Vesmíru? Tady, zde - v mém srdci.
Není kam jít, kam se hnát, kam se ubírat, o co se pořád snažit.
Je to tady uvnitř! Jsem tu přece pořád!
Ano, všechno je správně…
Já, ty, ona, on, oni, ono… a všechny proměny.